Jak to začalo

Je zvláštní vracet se do vlastní minulosti. Nikdy jsem si kontinuálně nepsala deníček. Je to jako rozpomínat se na minulé životy. Něco se odehrálo. Možná. Nějak. Nebo taky ne, kdo ví. Vzpomínka je fikce. Malý dekadentní románek kterým si pečlivě obaluju ego.

Popravdě si většinu toho, co jsem si před bezmála deseti lety napsala po prvním příjezdu do Mongolska, vůbec nepamatuju. Každopádně, podle všeho se za těch deset let mnoho změnilo. Koleje jsou zrekonstruované. Žebravých dětí je o dost míň, i těch pouličních psů (kam se asi poděli?). A mnoho mrakodrapů v posledních letech vyrostlo, zbrusu nových, blyštivých, a taky několik chronicky  nedostavěných. Před deseti lety tu, pokud vím, nebyla jediná kavárna. Kafe, jiné než značky „Chán“ (tj. instant pytlíček bez kafe s tunou cukru), skoro nikdo nepil. Dnes je tady kaváren, že si můžete vybírat (pokud na to tedy máte peníze), několik pražíren a letos na jaře se konal kafe fest… Ale to už odbočuju.

Může se zdát, že tehdejší UB líčím v negativních barvách, sama bych to dneska takhle nenapsala. Ale mám za to, že jsem psala prostě o tom, co na mě při prvním pobytu nejsilněji zapůsobilo. Mongolové jsou trošku hákliví na to, když někdo zvenčí ukazuje světu jinou než malebnou stránku Mongolska. Proto se předem omlouvám všem, koho by následující popis mohl pohoršit. Myslím, že jsem tím vším byla tehdy spíš okouzlená, než co jiného.

Vraťme se tedy tam, kde celá moje empiricky-mongolistická anabáze začala. Píše se začátek listopadu 2006 a já, nablblej bacán pochopitelně, jsem se prvně vymrcasila do stepi.

 

Do Ulaanbaataru, jak my říkáme ÚBéčka, jsem přijela od pátku před měsícem, abych se tady naučila mongolsky.

Když jsem se probudila po několika hodinách v letadle z Moskvy, nebylo pochyb o tom, že z ranní mhy pod náma narůžovělý od novýho dne se pozvolna vynořuje TA země. V letadle kromě nás bylo asi dalších pět lidí, takže jsme se všichni celej let nonšalantně rozvalovali přes čtyři sedačky, posádka si očividně nedělala moc hlavu s formalitama  typu kudy utíkat a kde jsou padáky, ale taky očividně nebyla znepokojená poněkud omšelým vzezřením letadla, na rozdíl od nás. Tak tedy poslední naše noc se zkrátila o sedm hodin, že jsme letěli slunci vstříc, na východ. TA země pod náma, jak se brzy vyjevila docela, byla od pohledu jiná, ničemu nepodobná, obrovská, netknutá, rozlehlá, hornatá, divná, zvláštní, nádherná… Zkrátka samý pustý hory bez stromů kam až oko dohlýdne. Pak jsme mezi takový hory přistáli ve stepi a to bylo letiště Ulaanbaatar. Letiště pěkný, nový, malý, liduprázdný… Že měl na nás čekat někdo z MUIS (Mongolská státní univerzita), naší současný školy, a nečekal, nás ani moc nepřekvapilo, vzhledem k dvouhodinovýmu zpoždění, který nám přivodily podivný čachry v Moskvě. Slunce ostře svítilo, na nebi ani mráček, město za kopcema vidět nebylo a na prašný cestě se podbízeli taxikáři… Takže tak nějak jsme dorazili.

Po jistých anabázích přes české velvyslanectví, mongolské universitní oddělení pro zahraniční studenty s nafintěnou neochotnou pipinou jménem Ojuna a prašný Město jsme dovlýkli mocnou bagáž i sebe až před Gadaadyn ojuutny bajr – kolej pro zahraniční studenty. A co víc, dostali jsme pokoj. Pokoj má několik zvláštností, kterejma se odlišuje od běžnejch pokojů, jak jsme na ně zvyklý v Čechách. Nutno podotknout, že jsme přijeli až měsíc po začátku školního roku –  ten tu počíná zářím – takže toho na nás mnoho nezbylo a kvalita pokojů je asi dost variabilní, od prvního do čtvrtýho patra se zvyšuje (my bydlíme v přízemí). Takže k těm zvláštnostem. 1) Strop je zajímavě rozmočenej, což vytváří veleinteresantní obrazce odlupující se omítky, které vypovídají mnoho o vesmíru a Bohu, a možná v jistých stavech že s nima lze i rozmlouvat. 2) Jedna ze dvou zásuvek je ke zdi přilepená průhlednou lepicí páskou. 3) Ze zdí na několika místech vylézají ustřižený kabely. 4) Okno po jedný straně nedoléhá a luftuje, což se o poznání zlepšilo, když nám to tu řemesníci asi před tejdnem porychtovali. (Otázka je, je-li to positivní posun vzhledem k tomu, jak rychle v tak malý místnosti ve třech vydejcháme všechen vzduch). 5) Pod oknem žila mocná zelená plíseň, kterou jsme minulou sobotu definitivně zlikvidovali pomocí na trhu zakoupeného sava. 6) Na podlaze je krásnej tepich.

Tak, to k našemu pokoji. Společně se sousedním třílůžkovym pokojem, kterej obývají čtyři Burjatky, sdílíme předsíňku a koupelnu se záchodem. V předsíňce chybí lednička, protože je v opravě, na kterou zatím nejsou peníze. Koupelnička je trochu plesnivá, trubice od kohoutku je urvaná a záchod nemá prkýnko, ale jinak v pohodě. Po tom měsíci už to tady shledávam skoro útulný a rozhodně spíš trpim přílišnou zhýčkaností a absencí jakýkoliv proškolenosti kolejema, než že by to tu bylo tak hrozný.

 

Sobota 4. 11. 2006

K popisu našeho útulku musim dodat několik novinek. Jednak jsme před pár dny odchytli v našem pokoji prvního švába. Předtim jsem tu viděla akorát dva šváby na společnejch záchodech, co jsou na každym patře a kde jsem byla všehovšudy jednou, to že se některá z Burjatek na tom našem předlouho odhleňovala (pozn.: pro místní národy je kapesník nemyslitelná prasárna, tudíž patrně aktivitou odhleňování se na toaletách tráví mnoho času. Taky si vždycky připadam nepatřičně, když MUSIM smrkat na veřejnejch prostranstvích, což je vlastně furt.)

Další zbrusunová vymoženost je chladnička v předsíňce, která nejspíš pamatuje posledního bogd-gegeena a která skoro nepřetržitě vydává zvuk sekačky na trávu.

Kromě těchhle vtipností nám pobyt zpestřuje vrtkavost energií. Vlastně neustále hrajem hru O teplou vodu. Jediný pravidlo je, že neexistuje pravidlo, podle kterýho by bylo lze vypozorovat, kterou denní či noční hodinu poteče teplá voda, a kdy už ne. Míň častej je výpadek topení, což naštěstí zatím nikdy netrvalo dýl než pár hodin. Nejnovější zádrhel byl výpadek elektriky minulej víkend, což nám spravili až po čtyřech dnech.

 

O městu

Těžko kde začít. Ulaanbaatar je vlastně takový docela obyčejný město. I když, jak se to vezme… Populace je oficiálně kolem 800 tisíc, spíš ale víc, jsou tu studenti, expati a hlavně spousta těžko spočítatelnejch duší v skoro slumech, co se tahnou do daleka údolim, ve kterym je město rozkydlý. V centru je spousta paneláků a monumentálních budov v sovětskym stylu, několik pravoúhlejch silnic po kterejch se prohánějí Mongolové v mašinách. Přecházet je je velký dobrodružství. Dál od centra se táhnou zaprášený panelákový bytovky a pak dál skoro kam až oko dohlýdne se tahnou právě ty skoro slumy čili jurtoviště, zkrátka dvorky s jurtama a malejma zbastlenejma baráčkama hustě na sobě.

Město má několik rysů, který jsou dost zajímavý. Jednak to, jak je vklíněný mezi velkejma horama v údolí řeky Tuuly. Takže město je taková nudle, co se táhne od západu na východ mezi vrchama. Když člověk přechází jednu z hlavních silnic hned vedle hlavního (Suchbaatarova) náměstí, na obou koncích tý hlavní třídy člověk dohlýdne na obzoru vysoký hory. Vlastně všude ve městě jsou nějaký ty hory vidět. V Mongolsku je vůbec všude vidět zběsile daleko obří otevřenej prostor. A vůbec má z tohohle města člověk pocit, že je jenom tak připláclý na step, vůbec to není takový to opravdový, do země prorostlý a zakořeněný západní město, co je jako nádor. Tohle je spíš jenom takovej strup. Taky se tu všude země dere ze země. Kus od města už jsou i asfaltky zřídkavý a úplně všude je PRACH. Vítr prudkej ho zvedá a víří a sype do očí, spolu se spoustou odpadků. A sporý deště z něho udělají mazlavý blátíčko.

Město má svoje zvláštní bytosti. O autech už řeč byla. Je jich moc, jsou asi nejnebezpečnější a určitě nejzuřivější a nejzlejší z nich jsou landrovery. Jejich řidiči se vyznačují kromobyčejnou bezohledností. Silnice je boj o život.

Potom jsou tu pouliční psi. Ty jsou, na rozdíl od landroverů, dost sympatický a úplně neagresivní. Lidí se bojej a jsou hubený.

 

Dál jsem tehdy nepokračovala. Přišla zima, jaro léto a návrat. Po návratu jsem připsala:

 

Psi jsou hubení, špinaví a ti slabší během zimy pomrznou. Cesta z koleje do školy v samym centru mi trvala asi pět minut, a celou druhou půli zimy jsem na tý cestě potkávala takový dva, v keřících vedle chodníku, schoulený do klubíčka a zavátý sněhem. Psi jsou v Mongolsku moc krásný a štěňata obzvlášť. Když se šlo ke škole zkratkou přes zadní dvůr, pod jakousi boudou tam žila fena se čtyřma takovejma. Když bylo jasno, mráz největší, horský ale sluníčko pěkně hřálo, vylezli zpod boudy a lapali teplo do kožichu. Měli štěstí, bylo jich hodně a mohli se hřát o sebe navzájem. Taky bydleli blízko kláštera Daščojlonu, a tam občas toulaví dostali nažrat. A tak zimu všichni přežili, v létě už z nich byla odrostlá smečka.

Další, koho můžete potkat v ulaanbaatarských ulicích, jsou bezdomovci a žebravý dětičky. Bydlí v kanálech. Kanálům často chybí víka, musí se pořád dávat pozor, aby se do těch temnejch šluchet, co většinou bez varování rovnou na chodníku civí tlamu, nespadlo. Děti i zevli jsou snad ještě špinavější než psi a když je jasno a mráz, taky se vyhřívají na sluníčku. Jinak žebraj a pijou.

Naproti v klášteře žije beznohý věštec. Běhá po pahýlcích tlustě obalenejch hadrákama. Kromě něj taky několik žlutočervenejch mnichů, žlutejch lamů a hejna tlustejch vrabčáků a holubů.

Pořád nedokážu Mongolsko uchopit natolik, abych byla s to svojí zkušenost nějak zprostředkovat. Vlastně nevím, jací jsou Mongolové, jak funguje tamní politická scéna a už vůbec nevím, jak popsat zvláštnosti tamní reality. Že když se někde víc točí modlitebníma mlejnkama, důslednějc obřadně obchází hromádky kamenů (ovoo) a věří se bezezbytku v magickou sílu slova, že to potom celý funguje nějak jinak. Například že když seberete kámen, tři roky se mu stýská a chce se vrátit zpátky, takže vám může způsobovat nejrůznější problémy. Že některá místa jsou divoká, na některých že se sbíhají duchové a jinde je cosi jako smrtka-imanentní síla, která vás k sobě láká. Na místo, kde pak zemřete (jako se to stalo tomu malýmu klukovi, kterej někam odešel v noci v zimě a pak ho našli zmrzlýho na tom místě, kam se nesmí chodit, ani před tím nesmělo a potom už vůbec ne). Že člověk někde zničeho nic začne pociťovat zvláštní tíživou plíživou tíseň, ať už tam stojí jen podivný osamělý strom, nebo třeba zubatý skalisko. Že se vám, když nocujete u vody, může zdát lusí sen. Že… Ale o tom třeba příště. Jistý je, že v tak gigantický zemi tak strašně málo poznamenaný člověkem je něco jinak, než jsme zvyklí…

(Editováno.)

One thought on “Jak to začalo

Comments are closed.