Ovčí ještěrka

Jedním z rozšířených druhů gobijské fauny je agamka s mongolským názvem хонин гүрвэл, ovčí ještěrka. Z četných druhů je nejčastější Цоохор хонин гүрвэл – Ovčí ještěrka strakatá, Phrynocephalus versicolor. Ropuchohlavec pestrobarevný, mohl by znít poetický český název, kdyby existoval.

Vypadá takhle:

Phrynocephalus versicolor; přírodní rezervace Gobi B, 2016
Phrynocephalus versicolor; přírodní rezervace Gobi B, 2016

Ale nejsem přírodovědec, takže zanechám diletantské klasifikace a přistoupím k tomu podstatnému, tedy jazykovému a kulturnímu hledisku daného fenoménu.

Začnu miniaturní pohádkou. Vlastně to není tak docela pohádka. Nicméně je to zaznamenáno v knize Mongolské pohádky a pověsti, mezi pražskými mongolisty důvěrně známé jako „ta červená kniha“. No, a v té červené knize je tedy následující slovesný útvar:

Ovčí ještěrka
Když někdo ranou zabije ovčí ještěrku, ta vždycky umře s bříškem obráceným vzhůru. To prý je tak, že podává nebi žalobu – ukazuje mu bříško.

Pohádka, nebo spíš průpovídka, na mě silně zapůsobila. Představovala jsem si ovčí ještěrku jako stvoření v mongolském pojetí předurčené k mučednické smrti, smířené se svým násilným odchodem, jediným protestem proti němuž je její gesto s posledním vydechnutím: podání žaloby nebi. Proč by ale měla být zabita ranou? Mongolové mají tradičně úctu k životu božích hovad – ať už je to dáno vědomím jednoty s přírodou a absolutní závislosti vlastního přežití na jejích vrtoších v lidové kultuře, anebo buddhistickým přikázáním „nevezmeš život“ („nadarmo“, dodal by pastevec, protože bez masité stravy to dost dobře nejde…). Nicméně k ubíjení ovčích ještěrek patrně docházelo, a to takovou měrou, že se to vpilo lidu do vědomí– ústní podání přece neuchovává ledasjaké prkotiny nebo nahodilosti.

V této představě jsem byla mylně utvrzena při cestách na venkov. Během furgonových nebo autobusových rauchpauz v polopoušti jsem se nejednou stala svědkem šikanování ovčích ještěrek. Když některý cestující náhodou nějakou zahlédl, strhl se všeobecný hlaholný hon na ještěrku, v lepším případě spojený s odchytem za ocásek a focením na mobily, v horším s házením kamenů.

Útrpný úděl ovčí ještěrky našel své uplatnění i v jazyce. Říká se, že někdo „žije tak, že se v příštím životě narodí jako ovčí ještěrka“. Anebo: „je ze mě ovčí ještěrka“, „žít jako ovčí ještěrka“ nebo „stát se zaživa ovčí ještěrkou“.

Ovčí ještěrka se stala příměrem strastiplného údělu (o který se lze zasloužit setrvalým hřešením), nicméně to nijak nesouvisí s hulvátstvím některých tyranů malých bezbranných zviřátek. Ani ovčí ještěrka by takovým snadným otloukánkem být neměla. V lidové víře totiž plazi a obojživelníci patří do kategorie zvířat náležejících lusům, pánům vod. Proto se říká, že když vám někdy žáby, hadi nebo ještěrky ukážou bříško (zaživa), znamená to, že bude pršet. A proto by se taky každý kdo má rozum měl mít na pozoru, aby jim nezkřivil vlásku. Urážka lusů se odčiňuje obzvlášť nesnadno a může mít obzvlášť neblahé následky.

Proč je tedy živobytí ovčí ještěrky pokládáno za strastiplné, když je, alespoň teoreticky, chráněna obyčejovou zápovědí? Vysvětlení je prosté. Život v poušti je plný strasti. Živočíšek se musí potýkat s extrémními teplotami v létě i v zimě, s nedostatkem vody a potravy a vůbec všelikými příkořími (a navíc občas ještě i s hulvátstvím tyranů bezbranných zviřátek). V internetovém mongolském encyklopedickém slovníku je heslo „ovčí ještěrka“, které se jinak věnuje převážně výčtu druhového rozšíření, zakončeno následující větou: „V období extrémního sucha trpívá nedostatkem potravy, během krutých zimních mrazů dochází k jejímu umrznutí v zimní noře, hyne pod kopyty dobytka a ve velkém množství se stává obětí zemědělských prací a prací spojených s odstraňováním svrchní půdy.“

Takže tak. Nehřešte, nebo z vás v příštím životě bude ovčí ještěrka.