Zimní Gobi

Se začátkem roku mi štěstí přálo. Dostala jsem práci, přesněji řečeno kšeft. A nutno dodat, že, jakkoli krátkodobá a jakkoli náročná, práce v oboru a navíc v terénu je bez diskuze a za všech okolností práce snů. Dokonce i uprostřed zimy.

Na začátku ledna se mi tedy naskytla výjimečná příležitost spojit příjemné (více méně, ale za mě přeci jenom spíš více, ačkoli mrzlo dost) s užitečným a vyrazila jsem se kochat krásami zimní Gobi. A že je o co stát, o tom žádná. Gobi v zimě, to je zamrzlé ledové království, jiskřičky mrazu se blyští pod bezmračným nebem. Někdy je i vzduch plný třpytivého sněhového prachu. Slunce alespoň během dne odvádí vydatnou práci a činí prostor polopouště východní Gobi vcelku příjemně obyvatelným. Horší je to nad ránem a večer. V noci se nad mlčenlivou bílou pustinou rozžehnou triliardy vzdálených diamantů, které sice nehřejí, alespoň ale odvádějí pozornost do zcela jiných světů a sfér a dávají tak zapomenout na neodbytný, všudypřítomný mráz.

Našinci by se mohlo zdát, že jakkoli krásná, musí být zimní gobijská pustina neobyvatelná. Zdání nemůže být dál od pravdy. Poušť tepe životem i spící pod bílou peřinou. Nedozírnou pláň ve všech směrech brázdí šňůrky stop všech velikostí. Rozmanití hlodavci a plazi sice spí (a doufám, že zalezli dost hluboko na to, aby pohrouženi do svých hlodavčích a plazích snů dočkali jara v dobrém zdraví), vetší savci se však obalili zimními kožichy a vesele se zabývají svými záležitostmi. Černoocasé antilopky protínají obzor. Koně P. ryjí čumáky a z nehlubokého sněhu dolují, co by spásli. Někdy se přišmuknou ke stádu domácích velbloudů, protože blízkost mohutných korábů pouště, v těžkých tmavých zimních kožiších ještě majestátnějších, dodává jim prý pocit bezpečí. Kdepak by se k nim “šedý” odvážil přiblížit, navíc v období říje. (Pozn.: Velbloudí samec v říji se řadí mezi nejnebezpečnější mongolskou zvířenu, což platí obzvlášť u velbloudů divokých. A jak že velblouda v říji poznáte? Kromě toho, že mu z tlamy kane hustá bílá pěna, přestanou mu pracovat svaly na dolní čelisti a tak mu při běhu brada plandá. Chm? No nic, prodávám, jak jsem koupila…) Ale jsou tu i další dravci. Co chvíli se v dálce mihne charakteristický, pokradmu hupkající stín s dlouhým huňatým ocasem. Liška. Taky rys tu žije. A samozřejmě spousty ptáků, malých i opravdu velkých, kteří si nás ze svých roztodivných bidýlek podezřívavě přeměřují supími pohledy. Když už jsme byli na zpáteční cestě, volal Ganbovi nějaký jeho známý pastevec, že kousek od jeho jurty skolil sněžný levhart tlustého kozorožce a teď se na něm nerušeně sytí, zda si ho nechce přijet vyfotit. Škoda, už jsme byli moc daleko…

Zhruba takový je tedy obrázek zimní Gobi za klidných, slunečných dnů. Naštěstí nás po cestě nepotkala žádná sněhová vichřice, při kterých teprve začíná skutečný boj o přežití. Ve východní Gobi, v Chovdu i Gobi-Altaji je letos zima zatím dobrá. Sněhu není mnoho, tak akorát na to, aby zvířata měla co pít a zároveň se dostala k pastvě. Ani teploty nejsou nijak extrémní. I tak bude jako každý rok všechna ta jarní novorozeňata, co se začnou zanedlouho klubat na svět, ještě nějaký ten blizárdek čekat, aby prověřil životaschopnost hned v začátcích.