Pila – část 3.

Protože před novými začátky je vždycky nejlepší popasovat se se starými resty. Tak tedy:

B. Argo: Pila. Humorná povídka, část třetí, závěrečná. Překlad z mongolštiny.

Dovedu dělat spoustu věcí, které nemám rád. Ale řezat pilou zmrzlé skopové, to opravdu nesnesu. A jak bych to taky mohl mít rád? Jsem přece synem kuchařky. Tak tedy, dal jsem tchýni vodku. Měla velikou radost a povídá: „Synku, ukaž, honem nařež tu kýtu a udělej matičce polévku.“ Spěšně jsem nakrájel skopové a udělal tchýni dobrý, silný vývar. Máti byla hned v dobrém rozmaru, i její přátelé mi byli velmi nakloněni a všichni Ariunu kárali a přesvědčovali jí, že si to dítě musí nechat. Po chvíli se mě tchýně zeptala: „Můj milý, a ta kýta, cos před chvílí přinesl, byla to kýta s žebry, nebo bez žeber?“ Všichni se tomu něco nasmáli. Takto tedy, jen zásluhou čtyř lahví vodky a jedné skopové kýty, přišel můj syn na svět a je z něho člověk. S Ariunou jsme se rozešli. Tři měsíce po narození dítěte řekla, že se mnou žít nebude, a odnesla si syna k sobě domů. S Ariunou bylo strašně těžké pořízení. Pořád po mě chtěla peníze. Nad mým platem se ošklíbala. Všechny peníze ze mě vytáhla a ještě chtěla, abych jí kupoval drahé oblečení. Neustále pomlouvala moje rodiče. Když vařila, vždycky se vztekala a pořád mi nadávala do šeredných pitomců. Alespoň jsem vedle přednášek pořádal různé placené jazykové kurzy a vydělával peníze. To si myslíte, že jsem se všechny ty jazyky naučil jen tak pro radost?!? Veškeré své schopnosti a nadání jsem mobilizoval jen proto, abych vydělal peníze, kterých se Ariuna neustále dožadovala.  A Ariuna mi pořád jen sprostě spílala. Neříkala nic než: „pro tuhle tašku bych zabíjela, za tyhle boty bych dala život.“

A tak jsme se rozešli. Nezbylo mi nic jiného než celé dny pracovat. Večer jsem jí nosíval ke dveřím mléko pro dítě a pak se vracel domů. Někdy už nic nejelo, a tak jsem uprostřed noci chodíval celou cestu z letiště až na první mikrorajón pěšky. Aby nás dali zase dohromady, vystrojili nám dokonce i veselku. Konala se v zimě roku 1992 a jeden měsíc po ní jsme se znovu rozešli. Příčina rozchodu byla velice zvláštní. Jednoho večera jsem byl u tchýně. Bydleli jsme společně a naše domácnost už začala být moc pěkně zařízená a lecčíms vybavená. Ten večer se Ariuna hádala s mladší sestrou. Oni se vůbec doma hodně hádali. Než jsem s Ariunou začal žít, byl jsem tichý a málomluvný mladík, choval jsem se skromě a vystupoval klidně a mírně. Poté co jsem si vzal Ariunu, stal se ze mě velice hádavý člověk. Když dnes tu a tam dávám rozhovor do televize a začnu pak vždycky říkat různé nesmysly, i to asi souvisí s tímhle. Všechno je v pořádku a pak z ničeho nic dostanu pocit, že se musím začít hádat. Jednou jsem o tom řekl tchýni. „To je v pořádku, synku, není  na světě nebe bez mraků, života bez konce, ni rodiny bez hádek,“ odpověděla mi má nebohá tchýně moudrými slovy, jež by se rovnou mohla zařadit mezi světové triády. Mno, o čem že to byla řeč, než jsem se zamotal do hádek a podobných nesmyslů? Aha, ano, skončil jsem přece u toho, že se Ariuna hádala s mladší sestrou. Vmísil jsem se do hádky s úmyslem dostat ty dvě od sebe, ale jako bych přiléval olej do ohně. K trojúhelné hádce se jako střela přiřítila tchýně a nastala hádka čtvercová. Protože už jsem nevěděl kudy kam, dal jsem Ariunině sestře políček a Ariunu jsem od ní odstrčil pryč. V tu ránu tchýně zařvala: „Jak že ty?!“ čapla mě v podpaždí, vyšvihla se mi na záda a s pokřikem „Tumáš, takhle budeš fackovat mojí dceru!“ se mi až do krve zahryzla do tváře. Ačkoli jsem křičel, nikdo mi nepomohl. Pro jistotu mě kousla ještě do druhé tváře a ani to jí nebylo dost, zaryla ostré zuby do mojí brady, pokračovala výš a ukousla mi špičku nosu. Krváceje vyběhl jsem ven a šel na úrazovou polikliniku, kde jsem si nechal tváře a nos zašít. Přišel jsem domů ke svým rodičům, ti na mě vyvalili oči a maminka se dala do usedavého pláče. Táta jí řekl: „Nebreč, vždyť bylo jasné, že to takhle dopadne. Dobře ti tak. Tímhle způsobem tě brzy přivedou do hrobu.“ Druhý den naložil všechny moje věci a tak nás s Ariunou zase rozvedli. Ariuna měla dál svoje vrtochy. Když jí došli peníze, přišla za mnou a dali jsme se dohromady, když peníze měla, zase odešla. Většinou jsme se na podzim dávali dohromady a na jaře se rozcházeli. Takový zvláštní řád jsme v tom měli, jako koaliční vláda. Podle statistických údajů jsme mezi lety 1989 – 2003 prodělali 14 velkých rozchodů a 64 rozchodů malého měřítka. Rozchod velkého měřítka znamená, že jsme se na jaře rozešli a na podzim se k sobě vrátili. Rozchod malého měřítka znamená asi něco jako když se jeden den pohádáte a druhý den se usmíříte. Stále jsem myslil jen na syna, a tak jsem to všechno strpěl. Abych Ariuně opatřil peníze, kterých se dožadovala, dával jsem ráno i přes den všelijaké lekce. Její mladší sestře jsem zaplatil cestu do Korey. Dokonce jsem koupil dvoupokojový byt u Letiště, protože se nám prý v životě nedařilo kvůli tomu, že jsme neměli vlastní byt. Poté co jsem koupil byt, zdálo se, že se náš život poněkud stabilizuje. Jezdil jsem domů na víkendy, zbylých pět dnů jsem ve dne v noci pracoval ve městě v jazykovém centru, kde jsem dával hodiny. Celé noci jsem chodil a lepil inzeráty, celé dny jsem učil. Pak se zčista jasna něco přihodilo. Nikdy nezapomenu na listopad roku 2003. Přišel jsem z práce, Ariuna byla doma. Myla v kuchyni nádobí obrácená zády ke mně, byla nějaká divná. Pak zničeho nic povídá: „Tak, můj milý Ariunbolde, pojďme se rozejít. Prostě z tohohle bytu odejdi! Já už jsem svoji lásku našla.“ Já na to se smíchem: „No tak dobrá, však kolikrát jsme se už rozešli a kolikrát se k sobě vrátili.“ „Můžeš tomu nevěřit, ale já jsem opravdu našla svou lásku,“ odpověděla Ariuna. „No a kdepak jí máš, tu svojí lásku, kdo je to?“ zeptal jsem se. „Můj milý se jmenuje Gantumur a pracuje na sedmé základní škole jako vrátný. A ve srovnání s tebou je to opravdový mužský,“ povídá ona. A tak se skončilo 14 let mého trudného života, odřezávaných Ariuninou pilou. Dnes jsem tomu mladíkovi jménem Gantumur svrchovaně vděčný. A jakpak bych mu nebyl vděčný, když se místo mě nechává pilovat zaživa. Dokonce jsem k těm dvěma jednou zašel na návštěvu. Přinesl jsem jim darem na chadacích pěti barev láhev Čingis vodky pro manžela a Ariuně její nejoblíbenější bonbonieru Toffee. Ariuna otevřela láhev Čingis vodky, nalila do tří sklenic a se slovy: „Na, můj starej, kopni ho tam,“ mi podala první z nich. To mě vyvedlo z míry: „Ale to ne, nejdřív se přece musí napít pán domu!“ povídám honem. „A jo, já zapomněla. Na, můj starej,“ řekla Ariuna a podala první sklenici Gantumurovi, který seděl celý zkroušený a zjevně se styděl. A Ariuna se chvíli dívala na mě, smála se a něco povídala, chvíli se smála na svého nového manžela a pořád něco povídala, my s Gantumurem jsme se na sebe jenom zle koukali a už to vypadalo, že se zábava začne poněkud zvrhávat. Když tu Ariuna náhle povídá: „Ojoj, já vážně umírám hlady.“ A hned běží do mrazničky, přinese zmrzlou skopovou kýtu a začne mlátit obřím sekáčkem, s huronským smíchem potřásaje vlasy. Pak povídá: „Jojoj, už nemám sílu. Nařež mi to, prosímtě, pilou!“ ???!!!