Jak se v Mongolsku měří zima

Asi každý, kdo navštívil Mongolsko mimo špičku turistické sezóny, se s tím setkal. A ti nepočetní bohatýři, kteří v Mongolsku strávili část zimy nebo i v krajních případech zimu celou, se s tím setkali zcela bezpochyby. Je to ona otázka doprovázená nevěřícným, z menší části obdivným a z větší části nechápavým pohledem: „Jak jsi tu zimu mohl/a vydržet?“

Nuže, podívejme se, jak to s mongolskou zimou v praxi vypadá. V první řadě je třeba uvést několik polehčujících faktorů, které si řadový středoevropan většinou neuvědomuje.

Faktor č. 1: Suchý mráz. V Mongolsku je jedno z nejextrémněji kontinentálních klimat na planetě (že je Mongolsko tak daleko od moře, jak to jen jde, má mimo jiné tu výhodu, že z něho jednou bude žůžo pohodový ostrov, až bude zbytek planety pod vodou), což znamená, že je tu opravdu, ale opravdu velké sucho. Možná znáte ten pocit, když vylezete z letadla v Bombeji nebo v Phuketu nebo si zajdete do botanický nebo v Zooparku do pavilonu indonéské džungle. V prvních dvou vteřinách vás zalije příval potu a orosíte se jako pani v klimakteriu, všechno co máte na sobě se na vás přilepí a po několika nadechnutích se vám plíce naplní vodou. Tedy, tenhle pocit zná kde kdo. Zkušenost s opačným extrémem je, zdá se, vzácnější, nicméně můžete si jí zkusit představit jako přesný opak výše popsaného. V zimě to má potom ten pozoruhodný efekt, že mráz opravdu není tak urputný. Jak jsem si znovu připomněla tenhle prosinec v matičce Praze, kde celý měsíc jenom mžilo a pršelo, jakmile klesla teplota dva tři stupně pod nulu, byl vlezlý vlhký mráz zalézající do morku kostí prakticky k nevydržení. Naproti tomu v Mongolsku je teplota kolem mínus patnácti ještě relativně dost příjemná a třeba v mínus deseti se obzvlášť na slunci dá bez problémů fungovat bez čepice a rukavic (samozřejmě pokud nefouká vítr). Tím se dostáváme k polehčujícímu faktoru číslo 2.

Faktor č. 2: Slunce. Mongolské slunce je něco, na co se snadno zvyká a čemu se těžko odvyká. Suché klima totiž také obnáší velmi malou oblačnost, a tedy mnoho dnů čistého jasného nebe (pokud tedy zrovna nedlíte v UBčku přiklopeni žlutohnědou smogovou pokličkou). Když k tomu přidáte průměrně vysokou nadmořskou výšku, která slunečnímu záření dodává na síle, máte namícháno celkem spolehlivé antidepresivum. Světla je v Mongolsku opravdu hodně. Slunce je blíž, víc svítí, nebe je větší a modřejší. To všechno tak nějak drží člověka při životě a nad vodou. Žádné týdny a měsíce v kuse pod šedou dekou vlhké mlezivé hmly, v temnotě krtčích chodeb nebo v lepším případě v šerosvitu jak u dna kalného bahňáku. Šumavská chandra zkrátka v Mongolsku nemá místo. S postupem času jsem dokonce pojala podezření, že tahle klimatická kondice má zásadní a formující vliv na mentalitu národa…

Faktor č. 3: Široká amplituda. I když je v Mongolsku zima v nejlepším, teplotní rozdíly během dne i v průběhu týdnů jsou značné. Například teď na konci ledna je rozdíl mezi dnem a nocí nebo ránem běžně kolem patnácti stupňů, někdy i víc. To znamená, že když je nejnižší denní (tzn. noční) teplota mínus třicet, průměrná teplota během denní části dne je třeba kolem mínus osmnácti a to, jak již bylo řečeno, není zas až takové drama. Teplota se tak nějak pořád střídá. Na dva, tři dny třeba udeří kruté mrazy, obzvlášť když je hodně jasno a větrno, pak to zas rychle opadne a teploty jsou opět standardní. A tak to jde od října do května, celou zimu…

Faktor č. 4:  Zvýšený pocit sounáležitosti ve společně zažívaných těžkých časech. Tento polehčující faktor je čistě moje subjektivní hypotéza, nikdo z mých mongolských přátel mi ji nepotvrdil, ovšem ani nevyvrátil, takže to berte s reservou. Nicméně moje domněnka je taková, že ono společně prožívané náročné období zimy tuží pocit sounáležitosti mezi lidmi i soudržnost kolektivu. A jak známo, sdílená trýzeň je vždycky o dost snesitelnější. Myslím, že to znají všichni, kdo se někdy ocitli v podobných podmínkách. Náhodné setkání na ulici, anebo při překonávání nezbytné minimální vzdálenosti k nejbližšímu obchodu, se tak může rázem změnit v srdečnou výměnu třeba i s někým, o kom jste se možná domnívali, že si vlastně nemáte co říct:

„Nazdar, máš se?“

„Čau, no de to, co ty?“

„Dobrý dobrý, kurňa to je dneska zase kláda…“

„No že jo! Fujtajxl…. Je to peklo… Ale od příštího tejdne se má zase oteplovat prej…“

„Fakt jo? No kéž by…“

„Už aby to bylo. Nedáme panáka?“

A tak dále, a tak podobně. Těžko si například představit lepší sociální vzpruhu, než společné chození z baru na cigáro ven do noci do pětatřiceti stupňového mrazu (protože v Mongolsku všeobecný zákaz kouření platí už dobré čtyři roky – nebo už je to dokonce pět? – ke všeobecné nezpochybnitelné spokojenosti všech zúčastněných stran. A dodejme mimo záznam, že takto tužená solidarita již naučila kouřit nejednoho zarytého nekuřáka).

To je tedy nástin situace v normální situaci, žádný dzud nebo podobné stavy krajní nouze. I přes tyto „polehčující okolnosti“ pravdou zůstává, že když spadne teplota na mínus čtyřicet, jako třeba minulou sobotu a neděli, je opravdu a prostě jen kur…ká zima. (Potom ovšem následuje mongolské jaro, což by byla kapitola sama pro sebe, ve zkratce je to několik měsíců kdy blizárdy střídají písečné bouře a průměrně tak do půlky května není zelené ani stébélko. To je vpravdě poměrně duchamorné období.)

Závěrem se podívejme, jak je mongolská zima reflektovaná v tradiční lidové kultuře, čímž se tedy konečně dostáváme k jádru věci a k odpovědi na otázku předeslanou v nadpisu tohoto příspěvku.

Mongolové dělí zimu podle lidového pojetí na takzvaných devět devítek, tedy celkem jedenaosmdesát nejstudenějších dní v roce, počínaje 22. prosincem. („Jak známo, devítka je pro Mongolsko nanejvýše signifikantní číslice…“, jak začal onehdy rozkládat v parlamentu jeden poslanec, který měl kdoví proč potřebu debatu o nějakém poměrně důležitém problému proměnit v esotericky laděnou etnonumerologickou úvahu a získal si tím po zásluze svého druhu proslulost ve světě sociálních sítí.) Jak jsme se kdysi učili ve škole, těchto devět devítek se dále dělí na tři „dětské“ nebo „juvenilní“, na tři „dospělé“ a na tři „staré“ devítky. Podle toho se dá také zhruba určit intenzita mrazu v daném období, obecně vzato ale platí, že vůbec nejstudenější je třetí a čtvrtá devítka, pak nastane zásadní zlom a už to není žádné velké drama.

Podle následující lidové pranostiky jsou dost exaktně specifikovány teplotní rozdíly v průběhu jednotlivých devítek. Můj dosti hrubý překlad zní takto:

V první devítce zmrzne jednou pálená vodka.
V druhé devítce zmrzne třikrát pálená vodka.
Ve třetí devítce pukají mrazem rohy telete trojročka.
Ve čtvrté devítce pukají mrazem rohy telete čtyřročka. 
V páté devítce vyndané zrní nezmrzne.
V šesté devítce začne se rýsovat pás cesty.
V sedmé devítce zhnědnou kopečků vršky.
V osmé devítce nastane břečka.
V deváté devítce nastane běžné teplo.

Mno. Pokud bych chtěla poskytnout neprůstřelný odborný komentář a vysvětlení, vyžadovalo by to řadu konzultací, terénní výzkum a tak podobně, na to ale v tuto chvíli opravdu nemám kdy. Dodejme tedy alespoň zběžně:

Pozn. č. 1: „Jednou pálená vodka“ –Mo. нэрмэл архи – je jednou destilovaná domácí pálenka z kobylího mléka, kalná bezbarvá kapalina chutí vzdáleně připomínající saké. Není moc silná a je velice rozšířená a populární všude na mongolském venkově.

Pozn. č. 2: „Třikrát pálená vodka“ – Mo. хорз архи – Jak jsem se dozvěděla z literatury, běžnou mléčnou vodku (нэрмэл архи) lze dále destilovat. Po druhé destilaci vznikne produkt zvaný „ardz“ (Mo. арз), a destilací tohoto produktu vzniká tzv. „chordz“ (Mo. хорз), tedy třikrát pálená, patrně již dosti silná mléčná vodka.

Pozn. č. 3: „Vyndané zrní nezmrzne“ – Nepodařilo se mi zjistit, co to přesně znamená, protože jsem neměla čas na ony zmíněné konzultace se zasloužilými lingvisty, pamětníky nebo alespoň prostými nezkaženými venkovany. Vysvětlení mých městských přátel znělo zhruba takto: „No já nevim, prostě asi když dáš nějaký zrní ven, tak že nezmrzne.“ „Jaký zrní? Uvařený nebo syrový? A proč by se dávalo ven, to se jako nějak dělá?“ …Odpovědi tam jistě někde jsou, já jsem se však k ničemu uspokojivému nedobrala.

Pozn. č. 4: „Nastane břečka“ – To se mi moc nezdálo, protože, jak známo, v Mongolsku kvůli suchosti vzduchu sníh netaje, nýbrž odsublimovává. Žádné nechutné blátivé sněho-cosi, sníh prostě pomalu mizí před očima. V osmé devítce této pranostiky je ale pravděpodobně opravdu míněno, že nastane břečka. Setkala jsem se však i s alternativní variantou: místo „нял шал“ [nyal shal] se v ní vyskytuje „нар шар“ [nar shar], což by znamenalo nikoli že „nastane břečka“, ale že „slunce začne být žluté“. Mno. Je to zapeklité a stále nikde žádný zasloužilý pamětník.

 Zrovna jsem si tedy propočítala, že včera skončila čtvrtá devítka. A opravdu, ještě o víkendu panovaly ony zmiňované noční čtyřicítky, teď už to zas začíná vypadat na takové ty obyčejné standardní mrazy, takže netřeba ztrácet naději. Už jen čtyři měsíce a začne růst první tráva!