Mongolské Bohnice se jmenují „Žlutá skála“

„Šar chad“ – Žlutá skála, to jméno zná každý. Je tomu už dávno, co původní název čtvrti  na severovýchodním předměstí Ulánbátaru zobecněl ve svém přeneseném a dosti ponurém významu. Nevím o tom sice mnoho, ale mám pocit, že ani „Bohnice“ nemají tak děsivou pachuť. „Šar chad“ neboli Žlutá skála znamená v mongolštině “blázinec”.  

http://www.assa.mn/content/10463.shtml?a=social
Zdroj: http://www.assa.mn/content/10463.shtml?a=social

Předminulý týden se mi přihodila nenadálá věc. Nehráblo mi sice, ale z jistých administrativních důvodů mi bylo uloženo doložit svou psychickou bezúhonnost. Záhy jsem se také dozvěděla, že, coby cizinci, mi ji nemohou potvrdit nikde jinde než v jediném státním psychiatrickém zařízení, lidově zvaném nemocnice Žlutá skála.

Vyrazila jsem z domova v osm hodin ráno, ještě bylo šero, poslední dobou nejsem zvyklá začínat den tak zčerstva. Nejdřív jsem se s B. svezla tágem ke Clubu, odkud je to co by kamenem na busovou zastávku u náměstí. Zmiňuju to proto, že to mělo jeden zásadní dopad. „Dávej si bacha, v autobuse na Žlutou skálu je nejvíc kapsářů.“ „Aha, tos mi nemoh’ říct doma? Vzala bych si Nokii…“ Takže jsem svůj hodobožový telefon, co jsem právě dostala k Vánocům (já je slavím jednou za dva roky, víte) raději nechala v Clubu. Jak jsem pak ovšem tohoto zbrklého rozhodnutí litovala! Dá to rozum, v půl devátý ráno z centra na periferii nikdo nejezdí. Už od Buchiin urguu (Paláce zápasů) bylo v buse asi šest lidí včetně mě a jejich počet se plus mínus nezměnil těch dalších cca čtyřicet minut až na konečnou zastávku „Žlutá skála“. Takže žádná pokoutná čórka ani pokus o ni se nekonal, ba ani nejspíš nehrozil. A komplexul sovětského cvokhausu vylupující se z vycházejícím sluncem oranžově prosvíceného hutného smogu si vyloženě říkal o alespoň malý fotoreport. Nu což, řekla jsem si, budu se muset pokusit ty výjevy zachytit verbálně…

Tak tedy. Předměstím už jsme jeli drahně dlouho, už jsem si říkala, jestli jsem si omylem nesedla do nějakého špatného busu, ačkoli na žluté (!) ceduli na předním skle to bylo napsáno jasně a nezpochybnitelně. A podle slunce jsme opravdu pořád jeli na východ a trošičku na sever. Pak už byl v buse jenom řidič s nějakým kumpánem a já. Pak to zastavilo. „Prosimvás tady se vystupuje k blázicni?“ „Tohle je KONEČNÁ!!!“ „Jo jo, tak já už jdu…“ „Ty deš do blázince? To musíš tadyhle kousek zpátky dolů a támhle za tim barákem doleva – je to tam vzadu, takový dvě budovy.“ „Oukej, tak děkuju pěkně.“

Normální jurtoviště, ráno, mráz, hmla hustá tak, že by se dala krájet – ne ovšem způsobená vzdušnou vlhkostí, jako v té pohádce, nýbrž nedokonalým spalováním. Jdu podle instrukcí pána z autobusu, ale zahnu moc brzy doleva na kamenitou pěšinu. Před sebou vidím kdysi asi bíle omítnutou zeď, svrchu začínající se bortit a odpadávat, jako by ji někdo po nocích odshora rozebíral. Vzadu vidím vchod – zvláštní nepravidelný štíhlý oblouk vyztužený železem, vprostřed protnutý kovovým sloupkem. Projdu tou brankou, která trochu připomíná Gaudího nebo etiopskou lidovou architekturu (myslím si, ačkoli ani u jednoho si nejsem přesně jistá, jak to vypadá). Po vyšlapané pěšince si svižně vykračuju směrem k zašlé, kdysi asi bíle omítnuté budově. Na ústřední státní psychiatrické zařízení mi to připadá celé nějak nevýrazné a anonymní, žádný nápis, brána, nic… uplně obyčejné dveře. Vejdu, pusto prázdno, nikde ani živáčka. Typická mongolská státní nemocnice – čísla místností, nástěnky, lakované zdi… dýchne na mě duch sedmdesátých let. Chvíli se rozhlížím po chodbě v přízemí a pak se jdu zeptat pána co sedí u vchodu, něco mezi hlídačem a vrátný. „Brýráno já bych potřebovala potvrzení….“ „No to asi musíš zpátky dolů a na hlavní budovu, oddělení A.“ „Aha, tohle je…“ „Támhletim směrem,“ mávne rukou k jihovýchodu. „Tak děkuju…“ Mno, tím se leccos vysvětluje. Přišla jsem do nemocnice zadním vchodem. Vyjdu ven a rozhlídnu se, vskutku, kousek na jihovýchod stojí další, komplexnější budova, koukám se na ni ze severní strany, kde stojí několik holých topolů asijských obsypaných mlčenlivými krkavci. Dál za hlavní budovou stoupá ranní slunce už trošku výš a zbarvuje dorůžova smog dřepící na střechách jurtoviska. U nás na „Starým autobusáku“, tedy v relativně solidní, ačkoli staré části města, jsme takový poctivý neměli ani v největších mrazech. Ohlídnu se zpátky – za zadní budovou, oddělení B, už se zdvihají hory. Jsou jasné, čisté, lehce poprášené bělostným sněhem který odráží bodavé sluneční paprsky. O smogu nevědí nic.

Před hlavní budou jsou osvětové tabule, parkplatz, vede do ní odpovídající vstupní brána a nad ní čtu zdaleka viditelný rudý nápis „Сэтгэцийн эрүүл мэндийн үндэсний төв“. Doslova: „Národní centrum psychického zdraví“. Projdu kolem vrátnice po schodech do prvního patra. Opět pusto prázdno, pročítám na ceduli přehled místností a lékařů a přemítám, kam se obrátit. Pak to vzdám a jdu se zeptat pana vrátného. Ten hned vyskočí a přikvačí ke mně. Chvíli pustými chodbami pátráme společně, pak vyrušíme nějaké schůzující doktory, kteří mě pošlou na ambulanci. Nejdřív si myslím, že mě posílají zpátky na B-čko, odkud jsem přišla, ale záhy pochopím, že areál blázince skýtá ještě další netušená tajemství a že ona ambulance je zase ještě jinde. Pan vrátný, starší střízlík v uniformě, mi jde pro jistotu ukázat cestu, je moc hodný. Dovede mě až k dvěma řadám lágroidních baráčků z červených cihel, ukáže na budovu za nimi. Vykročím k ní po cestičce mezi červenými baráčky. Stále stejně mrtvo, jen proti mně jde jedna malá pani v bílém plášti. Přemýšlím, zda v červených domečcích spí blázni. Vypadají tak lidupustě. Uprostřed je malý zasněžený altánek, u kterého kopulují tři psi, kožichy celé bíle ojíněné. Jeden malej žlutej se špičatým čumákem, jeden prostřední černej chlupatej ořech a pak největší, pravý mongolský ovčák – „chotoč banchar“, co vypadá jako kříženec psa a medvěda. Jak se říká, silnější pes …

Ambulance vypadá trochu moderněji a jsou tam lidi. Ptají se mě, jestli mám občanství, nemám, to znamená, že musím do čísla 11 v přízemí. Tam sedí pani s brejličkama: „Potvrzení? Za jakým účelem? Tak si dojdi na Áčko na pokladnu zaplatit dvacet tisíc (něco přes dvě stovky) a přijď.“ Jdu zpátky mezi tichými červenými baráčky k hlavní budově. Slunce je zas o něco výš a svítí už bíle, smog se protrhává. Tři psi si hrají u zadní budovy oddělení B, jinovatka z kožichu jim pomalu odtává… Pan vrátný se trochu divý, co že tam zas pohledávám a pak mi ukáže kudy na pokladnu. Když pani pokladní dotelefonuje, dám jí výměnou za potvrzení o zaplacení řečený obnos a jdu zpátky na ambulanci. Paní s brejličkama si mě posadí u stolečku a nařídí ukázat předloktí. Svlíknu péřovku a vyhrnuju rukávy. „Co je tohle?“ Ukáže na můj včerejší vpich do žíly. „Včera mi brali krev na potvrzení o bezinfekčnosti,“ skáču jí do řeči s vysvětlením, „a když jsem byla mladá, chodila jsem darovat krev,“ ještě doplňuju pro jistotu. Pak mi dává otázky a já si pod jejím prozíravým pohledem začínám připadat jako blázen. A jak taky musím vypadat, s kruhama pod očima z nevyspání, nosem zrudlým od mrazu, svým vrozeně ztrápeným výrazem, fůrou piercingů a čerstvým vpichem… „Jak dlouho tu žiješ? S kým? Kde máš rodinu? Máš nějaký starosti? Jak spíš? Co tu děláš? Něco jinýho, co by tě trápilo? Máš tetování?“ „Ne, nic mě netrápí a spím báječně. Jedinej stres mám jednou za rok na jaře s prodlužováním víza,“ říkám po pravdě. Napíše verdikt, orazí, podepíše. Uschovám papírek za dvacet tisíc a s díky se poroučím. Cestou mezi baráčky luštím, co to vlastně na papírek napsala: „Po psychické stránce momentálně bez poruchy“.