Modlitební mlýnky

Naše srdce jsou jako modlitební mlýnky.

Kdysi dávno je něčí ruka uvedla do pohybu.

Některé se točí rychle, nezvučně, hladce a dlouho, jako čerstvě promazané ložisko. Některé se horko těžko se skřípěním párkrát hrkotavě otočí a zastaví se. Některé jsou z nablýskané mosazi, jako zbrusu nové trumpety,  jiné jsou zašlé. Ohmatané, zprohýbané a zadřené. Některé jsou starodávné, bohatě zdobené, těžké a krásné a čím jsou starší, tím líp se otáčejí. Dlouho, rovnoměrně a bez hlesu, že to napohled vypadá, jako by stály.

Uvnitř jsou na papírkách napsané modlitby. Nikdy jsem je neviděla. Možná je nikdo nikdy neviděl, ale musejí tam být. Jinak by byly mlýnky prázdné, staré prázdné plechovky. Nač by se potom měly otáčet? Modlitby napsané uvnitř jsou v prastarých, dávno zapomenutých jazycích a jak se mlýnky točí, posílají jejich prapodivné, nesrozumitelné hieroglyfy po větru a obtiskují je do mraků. To je jejich ultimativní práce, účel a smysl. Proto se otáčejí.

Mlýnek neví, kolik otáček mu ještě zbývá, ačkoli je to dané od začátku. Silou, kterou ho ruka roztočila, kvalitou a čistotou ložiska, vahou, promazaností, celkový počet otáček není ničím jiným než souhrnem fyzikálních sil a zákonů.

Když večer nemůžu usnout, ležím na zádech a poslouchám, jak se otáčí. Sotva slyšitelné, slaboučké tenoučké skřípění, otáčky vířící vzduch jako ptačí křídla. Ale není to žádný dravec. Spíš sýkorka. Ještě se točí. Někdy pak přijde kočka a lehne si na něj. Tváří se, jako by všechno dokonale věděla a mně se zdá, jako by měla nějakou tajnou kouzelnou moc udržovat vrněním mlýnek v pohybu, přidávat mu otáčky. To ale dělá jenom ta černá. Ta bílá to zpovzdáli pozoruje.

Pak se mlýnek zastaví a modlitby dopadnou na dno a utichnou.

Bude čekat, až ho zas něčí ruka uvede do pohybu. A třeba ho předtím trochu promaže.

13./14. 3. 2017 při usínání

kočky