Zlatá a stříbrná kůstka

Mongolská lidová pohádka: reflexe rodinných vztahů v mongolské lidové slovesnosti aneb hororové drama rodinného trojúhelníku s poněkud oidipovským vyústěním. Překlad z mongolštiny.

 

Před dávnými časy žili byli děd a babka.

Dědovi se říkalo moudrý Namte co má osm set koní, oře mírného strakáčka a osmilého synka Čagu.

Osmiletý synek Čagá si hrával se dvěma hlezeními kůstkami, zlatou a stříbrnou.

Jednou ráno se děd chystal přihnat svých osm set koní blíž k domovu, na severních svazích naháněl zvěř, na jižních svazích naháněl své koně, když tu mu přišla do cesty veliká černá babice mangaska s břichem zvíci jurty, s hlavou zvíci hrnce a ptá se ho strašlivě: „Dáš svůj starý holý život? Či dáš svých osm set koní? Či dáš svého osmiletého syna?“ Chtěla je totiž sníst.

Moudrý děd Namte měl nahnáno, povídá: „Rač ušetřit mě starého! Rač mi ponechat mých milých osm set koní! Dám ti svého osmiletého syna. Nemohu ti ho dát přímo, před očima jeho matky. Naše rodina když kočuje, kočuje tři roky daleko. Když na místě přebývá, přebývá tři roky dlouho. Nyní překočujeme daleko, předaleko. Jeho zlatou a stříbrnou kůstku schválně nechám na starém tábořišti. Až se pro ně můj syn vrátí, potom si ho můžeš vzít!“

Mangaska řekla: „Tož tak,“ a odešla.

Děd se vrátil domů: „Pastva se tu zhoršila, překočujeme na příznivější místo,“ a tak vyrazili.

Překočovali do nového kraje, na travnaté louce si stavěli jurtu, když tu osmiletý hoch povídá: „Táto! Táto! Kde mám svou zlatou a stříbrnou kůstku?“

Táta na to: „To nevím, zeptej se mámy.“

Zeptal se své máti, ta povídá: „To nevím, zeptej se táty.“

„Táto! Táto! Kde mám svou zlatou a stříbrnou kůstku?“

Na to mu otec řekl: „To nevím, asi zůstaly na starém tábořišti.“

Hoch povídá: „Táto, táto, já si pro svou zlatou a stříbrnou kůstku zajedu!“

„Jen jeď!“ odvětil otec.

„Táto, táto! Na jakém mám jet koni?“ zeptal se hoch.

„Jeď na tom prašivém černém dvouročním hříbátku, co chodívá na samém konci stáda,“ řekl otec.

„Mámo, mámo! Na jakém mám jet koni?“ zeptal se hoch.

Matka  na to: „Jen jeď na osminohém koni mírném strakáči, co chodívá v čele stáda osmi set koní.“

A tak si vzal na cestu koně mírného strakáčka.

„Táto, táto! Z jaké ovce si mám udělat jídlo na cestu?“ ptal se hoch a otec na to:

„Udělej si jídlo z toho vyzáblého černého ročního jehňátka, co chodívá na samém konci stáda.“

„Mámo, mámo! Z jaké ovce si mám udělat jídlo na cestu?“ ptal se a matka na to:

„Jen si udělej jídlo z toho břichatého šedého skopce, co chodívá v samém čele našich deseti tisíc ovcí.“

A tak si hoch udělal na cestu jídlo z břichatého šedého skopce.

Vyjel tedy na koni mírném strakáči s osmi nohama, jel a jel až přicválal do jejich starého kraje, na staré tábořiště. Tam seděla babice mangaska a hrála si  s jeho zlatou a stříbrnou kůstkou, které našla.

Osmiletý hoch Čagá k ní přijel a aniž by sesedl s koně, poprosil jí: „Babičko babičko, čímpak se lišíte od mojí mamičky! Podejte mi prosím mou zlatou a stříbrnou kůstku!“

Babice povídá: „Vždyť já jsem taková stará bába, já když se zvednu, sednout si nemůžu, já když si sednu, zvednout se nemůžu. Sesedni, synku, a vezmi si je sám!“

Tu mu pošeptal osminohý kůň mírný strakáček: „Já se přikrčím jak nejlépe dovedu, ty je čapni jak nejlépe dovedeš!“

A tak se kůň mírný strakáček přikrčil jak nejlépe uměl, osmiletý hoch Čagá chňapl jak nejlépe uměl, popadl zlatou a stříbrnou kůstku a tryskem ujížděli pryč.

Babice mangaska vmžiku vyskočila a hnala se za nimi.

Hnala se a hnala a když už je doháněla, svým železným sekáčkem se rozmáchla a ušmihla koníkovi jednu nohu.

Osminohý kůň mírný strakáček kulhavě belhavě cválal dál po svých sedmi nohách.

Když překonali jeden průsmyk, babice mangaska je znovu doháněla a železným sekáčkem ušmihla koníkovi další nohu.

Tak to šlo dál a dál a než překonali osm průsmyků, usekala koni mírnému strakáčkovi všech osm nohou.

A tak ten koník neměl už žádné nohy a bumcavě cválal dál po svém těle.

Pak překonali zas jeden průsmyk, babice mangaska je znovu dohnala a usekla svým sekáčkem koníkovi půlku těla.

A tak ten výtečný kůň pídivě cválal dál po svých pleckách.

Potom zas překonali jeden průsmyk a babice mangaska mu usekla i plecka.

A tak osminohý kůň mírný strakáček komíhal hlavou a cválal dál po ní.

Potom zas překonali jeden průsmyk a babice mangaska usekla svým sekáčkem koni i hlavu.

Pak už nebylo zbytí a koník umřel.

Chlapec Čagá potom utíkal dál pěšky po svých a na jedné pláni vylezl na zlatý topol.

Mangaska chtěla přesekat sekáčkem kořeny toho zatého topolu, když tu k ní přišla jedna liška a povídá: „Matko matko, já vám ten topol porazím. Vy si zatím trochu zdříměte!“

Babice mangaska si tedy lehla a usnula.

V tu chvíli jí liška zalepila oči a hoch tak mohl slézt ze stromu dolů.

Zatímco mangaska spala, hoch zmizel v dáli.

Zanedlouho se mangaska probudila, čmuchala po čerstvých stopách, ňuchala po starých stopách a hnala se za ním.

Na břehu jednoho velikého jezera viděla chlapce Čagu zase sedět na jednom zlatém topolu.

Znovu se chystala strom porubat a porazit, když v tom k ní zas přišla jedna liška a povídá: „Matko matko, já ti ten topol porazím. Jen si tu zatím pěkně zdřímni!“

Babice mangaska odpověděla: „Kdepak, to nejde. To už mi jedna liška povídala, a pak mi zalepila oči.“

Liška na to: „Ale kdeže, to vám byla určitě stepní liška. Zato já, já jsem bílá liška z tajgy. U nás v tajze se takovéhle věci nedělají!“

A tak si mangaska lehla a usnula.

Liška z tajgy jí hned zalepila oči a chlapec Čagá mohl slézt ze stromu.

Na to se mangasí babice vzbudila, zas čmuchala po čerstvých stopách, ňuchala po starých stopách a hnala se za chlapcem Čagou.

Když chlapec překonal sedm průsmyků, na břehu velikého jezera pak potkal ročního býčka.

„Mám strach, jsem na útěku. Prosím tě, nech mě na sobě jet!“ řekl hoch Čagá ročnímu býčkovi, ten ho na sebe nechal nasednout a vezl ho dál.

Jak tak jeli, babice mangaska je začala dohánět.

Když už byla na dosah, roční býček – prd – a udělal jí na nos hovno.

Tak šla babice mangaska na kraj moře, aby si umyla obličej, myla se a myla, dokud všechnu mořskou vodu nevyčerpala.

Potom babice mangaska čmuchala po čerstvých stopách, ňuchala po starých stopách a hnala se za chlacem Čagou, který zatím přejel sedm průsmyků.

Když se pak zas notně přibližovala, roční býček zase – brd – a udělal hovno.

A tak si babice mangaska šla umýt obličej a myla se, dokud všechnu mořskou vodu nevyplýtvala.

Zatímco se myla, zmizel náš chlapec v nedohlednu.

Chlapec s býčkem pak dojeli na jedno staré rodinné tábořiště a tam našli střepy tátova brousku, mámina hřebene kousky. Taky tam leželo maminčino šídlo.

Vzali si ty tři věci, když v tom je dohnala babice mangaska.

Chlapec Čagá vzal maminčin hřeben, řekl: „Staň se jedovou černou houštinou, skrz níž se ani ovádí hlavička neprotáhne!“ a hodil ho před mangasku.

Hřeben dopadl a stal se jedovou černou houštinou.

Mangasí babice se ptá: „Ach, synáčku můj, jakpak ses dostal na druhou stranu tohohle křoviska?“

„Prošel jsem s vypíchanýma očima a rozdrásanou pusou,“ povídá chlapec Čagá.

Babice mangaska se tedy střemhlav vrhla do křoví a vylezla s vypíchanýma očima a rozdrásanou pusou.

Když už je pak zas doháněla, zahodil chlapec střepy tátova brousku a povídá: „Staň se jak játra temě rudou skálou!“

Brousek se proměnil ve velikou skálu a babice mangaska se ptá: „Ach, děťátka moje, jakpak jste přelezla tuhle jak játra temě rudou skálu?“

„Přelezl jsem ji se zlámanýma rukama a nohama,“ povídá náš chlapec Čagá.

Babice mangaska tedy přelezla skálu a zlámala si ruce a nohy.

Pak už je zase doháněla.

Náš chlapec Čagá tedy povídá: „Staň se velikým mořem bez břehu a konce!“ a zahodil šídlo.

A tak se to šídlo proměnilo v moře, jaké žádný člověk nepřekoná.

„Jakpak jste, děťátka moje, překonala tohle moře?“ ptá se babice mangaska.

„Na každé rameno jsem si přivázal balvan veliký jako kráva, prohýbal jsem se vlevo vpravo a tak jsem ho přešel,“ povídá chlapec Čagá.

A tak si babice mangaska přivázala na ramena dva balvany veliké jako kráva, vešla do moře a na jeho dně se utopila.

Chlapec Čagá jel potom na ročním býčkovi dál, překonal sedm průsmyků, nakrmil býčka stepní travou, rozdělal si ohýnek a přenocoval. Druhého dne za ranních červánků vstali a vyrazili, za večerních červánků přijeli na pěknou rozlehlou step a chystali se znovu přenocovat.

Tu povídá roční býček: „Tož Čago, synku můj, nyní mě zabij, moje nohy namiř do čtyř stran, moje srdce si schovej do záňadří a pak jdi spát.“

Hoch na to: „Jak bych mohl zabít tak dobrého, milého bratříčka?“

„Když mě nezabiješ, alespoň mi na hlavě najdi veš! Strašně mě tam svrbí,“ odpověděl roční býček.

Jak tak hoch seděl a hledal mu na hlavě veš, jedna veliká rudá tam opravdu byla.

„Máš tu rudou veš. Mám ji zabít?“ zeptal se chlapec.

„Jenom ji zab’,“ řekl roční býček.

Když hoch tu veš zabil, roční býček umřel.

Chlapec Čagá plakal, čtyři býčkovy nohy namířil do čtyř stran, hlavu mu namířil k jihu, jeho srdce si schoval do záňadří a usnul.

Když se příštího rána probudil, všude bylo plno dobytka, měl dobrou jurtu a pěknou ženu.

A tak chlapec Čagá našel svou zlatou a stříbrnou kůstku, přišel ke svému štěstí a vrátil se zpátky domů. Jeho otec byl zrovna na pastvě u koní, jeho máti doma plakala, až měla skrz naskrz promáčený vršek délu. Když uviděla svého syna, s pláčem a lkaním ho vítala: „Když zabíjíme ovci, vždycky pro tebe dávám stranou osrdečnici. ‚Jakýpak tvůj syn,‘ říká vždycky tvůj otec a zbije mě. Dneska budeme taky porážet ovci. Schovej se tuhle za tu truhlu a poslouchej, co bude otec říkat.“

Zanedlouho přišel otec a porazil ovci. Máti vařila vnitřnosti a povídá: „Kéž by tak přišel můj syn, dala jsem mu stranou plněnou osrdečnici!“ Na to otec: „Jakýpak tvůj syn, dávno je mrtvý a vysušený!“ a jal se matku tlouci, až mokré dřevo chytalo, až suché dřevo praskalo.

Vtom hoch vyskočil zpoza truhly a povídá: „Váš syn není mrtvý a vysušený, musíte mu nechat srdce a osrdečnici!“ Pak řekl: „Kůstky kůstky tluk,“ udeřil zlatou a stříbrnou kůstkou otce do hlavy a zabil ho.

Potom vzal máti k sobě domů a pěkně šťastně a spokojeně spolu žili.