Sobí tremping

Je jaro. V Mongolsku to slovo znamená sice něco docela jiného než u nás, ale i tady už začala rašit první zeleň. Housenky jehněd topolu asijského (či co to je) co nám roste pod okny se z větévek soukají téměř okem zachytitelnou rychlostí a minulou noc se rozvinuly vějířky prvních ťuťuňuňu zeleňoučkých lístků…

Ale o jaru to tentokrát být nemá. Je jaro a já pro samou samostatně téměř výdělečnou činnost zanedbávám blog  a milého Khar Shara vůbec. Když není čas, psát nebo něco nového zažívat, nezbývá než brakovat archivy zašlých časů a recyklovat lehce již zaprášená dobrodružství. Vlastně to ale zas tak nevadí, protože některá z nich jsou i po letech vpravdě recyklováníhodná, mám pocit. Jedno z těch, co si o to vyloženě říkají, je sobí tremping v severomongolské tajze, který se odehrál jednoho března před celými pěti lety, v roce 2012 blahé paměti.

Celá ta anabáze zevlingu po ajmagu Chövsgöl trvala dle plánu celý měsíc březen. Dobyli jsme do centra ajmagu, městečka Mörön (většinou z lenosti a pro obdobné znění přepisuju jako “Murun”). Zrovna se tam z nějakého důvodu, který si nepamatuju, konaly koňské dostihy (ať se konají kdykoli, kdekoli a pod jakoukoli záminkou, je to vždy velká sláva a společenská událost). Po jejich shlédnutí a po vyškemrání propustky do příhraničního pásma od vojáků jsme vzali osobáka plného bujaré omladiny směrem dál na sever, dalších 101 km k jezeru, do příjezerního letoviska Chatgal. V Chatgalu bylo veliké hemžení, protože v těch, dnech na samém začátku března, se tu každoročně koná tzv. Ledová slavnost, na kterou se sjíždějí místní i túristi z široka daleka.

Ledová slavnost. Mno, já si uplně v takových hromadných slávách nelibuju, ale myslím, že hlavně místní si to moc užívají (vítaná příležitost pro přivýdělek plus dobrý důvod dát si štamprle vodečky, v neomezeném množství). Co se pamatuju, skoro celé se to odehrávalo na jezeře, které zdobily ledové skulptury a celé ledové stavby, klouzačky atp. Dokonce i odpadkáče byly z ledu. Na jevišti se střídali místní umělečtí performeři, lidi bruslili, klouzali se, hráli ledové šagaje (vždy dva a dva proti sobě posílají kusy ledu a snaží se tím svým sestřelit ten protivníkův, nebo se možná jejich ledy mají jenom srazit), zápasníci buchčúdi se potýkali v tradiční mongolské borbě (protože v ní důležitou úlohu hraje udržení stability, je zápas na ledu tak trochu vyšší liga), “čaragáři” v monstrózních kožiších kdoví z čeho měli nachystané parádní sáně tažené koňmi a za úplatu vozili zájemce kolem dokola. A mezi tím vším se to všechno hemží a povykuje, konzumují se chúšúry (místní specialita, chúšúr plněný chuvsgulskou rybou místo mletého skopového, se mi zamlouvala), vodka atd. Nakonec se myslím konaly závody těch koňských sání, vyhlášení všech možných vítězů a možná ještě kdoví co. Večer potom byl na břehu jezera zažehnut táborák gigantických rozměrů, snad asi tři metry vysoký. Nikdo přes něj neskákal, ale vystoupil u něj se svou performancí křepčící tanečník představující šamana s bubnem, nejspíš hlavně pro čočky turistických fotoaparátů. Tolik co si z ledové slavnosti pamatuju (ne proto, že bych byla tak opilá, ale protože je to tak dávno).

To byl ale teprve samý začátek, opravdové dobrodružství nás ještě čekalo. Druhý den jsme se přivmezeřili do přecpaného furgonu, který vyrazil napříč jezerem přes led dál na sever a pak na západ do vísky Tsagánnúr. V Tsagánnúru jsme se asi týden potloukali po okolí a žili u pana Gantogtocha, který nám také dohodil ne ještě starého sobáka Dalaje bez předních zubů, jemuž jsme se posléze vydali cele na milost a nemilost a odjeli s ním do Západní tajgy.

Tajga je tajuplné místo. Myslím, že tam straší. Stromy v tajze mají ruce, nohy a oči. Je to z těch míst, kde má člověk pocit, že není sám, ačkoli ho stovky kilometrů kolem dokola obklopují jenom hvozdy. Trochu plíživá tíseň z neschopnosti určit, čí přítomnost by ten pocit měla způsobovat. Já jsem se po tajze sama potloukat nezkoušela, ale Dalaj nám o tom vyprávěl. Pro hrubou představu koneckonců stačí probudit se uprostřed noci nebo se, nedejbože, muset dojít vyčurat.

Sobi Tsátanů jsou polodivocí, až na některé, na kterých se v zimě jezdí nebo vozí náklad. Přes zimu a na jaře se pasou volně v tajze a pastevci je na směny hlídají. To znamená, že z vrcholků vysokých hor pozorují, kde se který kus stáda pase. Když se stádo roztrousí příliš po velkém prostoru, seženou je dohromady. Snaží se je uhlídat před vlky, což není v daném terénu úplně snadné, obzvlášť, když se sobi otelí. Pro pastevce, co má zrovna šichtu u stáda, to znamená tak dva až tři týdny samoty v horách, jen se sobem, psem a puškou. Dalaj vyprávěl, že si při tom povídá se psem, aby ho myšlenky ze samoty v lese nesmetly na špatnou stranu. Anebo zpívá. Vyprávěl každý večer, buďto o tom, jak kdo kdy v tajze zahynul, jak kdo o chlup unikl jisté záhubě, anebo vyprávěl o tom, jak postupně přišel o cit ve všech deseti prstech na rukou. Možná i o tom, jak přišel o zuby, ale to si, stejně jako spoustu dalších, nepamatuju. Anebo jsem možná pořádně nerozuměla, bylo to, přeci jenom, před pěti lety.

Vyprávěl o někom, kdo se při cestě za stádem se sobem probořil do ledu uprostřed jezera, tak tak, že se mu podařilo doplavat na druhou stranu a dostat se na břeh. Pak ale zmrzl a umřel.

Vyprávěl o dvou, kteří byli na lovu, ten jeden se nenechal odradit a lezl pořád dál do skal za nějakou kozou, nebo co to bylo, až se dostal na místo, odkud se nemohl jaktěživ dostat zpátky, a prosil odtamtud kamaráda, aby ho radši zastřelil, než aby musel čekat na smrt hlady.

Vyprávěl o pánovi v kožešinovém délu, který se v zimě na večer po cestě domů zastavil na kus řeči  u někoho v jurtě. Jurta byla, jak to tak v zimě bývá, přetopená. Pán něco popil a notně se zpotil, protože na návštěvě se nesluší svlékat si dél. Pak pokračoval v cestě a jak byl znavený, že si jen na chviličku sedne. Sedl si a v tu ránu umrzl.

Vyprávěl, že zamlada míval v prstech tak báječný cit, že i poslepu bezpečně poznal, jestli drží ruku muže nebo ženy a jak starých. Dneska prý nepozná, jestli drží lidskou ruku nebo kus dřeva.

Jeden prst si usekl při štípání dříví. Prst ale našel a sám si ho přidělal zpátky. Prst ale zlobil, pořád prý padal a ne a ne přirůst. Až když ho omyl v léčivém prameni v tajze, prst se uzdravil, zůstal ale bez citu.

Když byl ještě skoro kluk, přišla k nim v jakési záležitosti přespolní dívka z vedlejšího údolí. Protože se mu líbila, šel ji pak zpátky s kamarádem doprovodit. Tam ovšem natrefili přítele oné dívky a jeho kumpány, byla z toho rvačka a přespolní přibili Dalajovi ruku k ohradě hřebem doprostřed dlaně.

Jednou vprostřed zimy jel i s rodinou odkudsi kamsi v noci autem. Auto se rozbilo a kdyby Dalaj holýma rukama neopravil motor, všichni by zmrzli. Protože ho opravil, omrzly mu jenom prsty.

Poučení:

Do tajgy si nikdy, ani v nejtužší zimě, neoblékejte kožich, ale jen dél z vatovou podšívkou. Při brodění sněhu se tak nezpotíte a nezmrznete.

Sobi mají tenké nožky, proto se na nich jezdí v zimě a na jaře, dobře se brodí sněhem. Kůň se sněhem brodit nemůže, navíc by se zpotil a umrzl. Sob zato nemůže vozit náklad ani lidi v létě, protože má moc teplý kožich a přehřál by se.

Sobi mají tenké nožky, proto se při sestupu z prudkého kopce sesedá, jinak by mohl pod zátěží škobrtnout a zlomit si je.

Sobí sedlo není připnuté napevno, jako koňské. Proto jezdci na sobech používají dlouhou hůl, o kterou se po straně opřou, když je třeba vychýlit se ze sedla při uhýbání nízko položeným větvím.

Sobovi na ledu kopýtka podkluzují a rozjíždí se do stran, což je opravdu legrační, tak jako to známe z animovaných filmů.

Se sobi se může tábořit jenom na místech, kde roste dostatek toho druhu lišejníku, kterým se sobi živí, aby se mohli napást a nepadli po cestě vyčerpáním.

Sobi jsou povahou spíš jako ovce, než jako koně.

Když vám sob v tajze uteče, už se nevrátí.

Více obrázků v následujícím příspěvku…