Poslední úplněk roku opice

Letos v únoru jsem se přichomýtla k jedné, pro mě dá se říct zlomové události. No, nebyla vlastně až zas tak zlomová. Ne v tom smyslu, že by převrátila život vzhůru nohama, postavila na hlavu, obrátila na ruby a vyvrhla vnitřnosti zevnitř ven. Týkala se předmětu mého dlouholetého studia a byla vlastně spíš zasazením postrádaného sklíčka do mozaiky. Totiž, studuju eposy. Mongolské hrdinské eposy, takové ty, co už ve vnějším Mongolsku bezmála neexistují. Většina lidí má nějakou více či méně vágní představu o tom, co to epos je. Gilgameš – Homér – Beowulf – Mahábhárata… Něco zhruba v tom smyslu. Nyní ovšem nebudu psát vysvětlující pojednání o eposech (ostatně toto téma jsem již decentně načala ve Stepní čítance, v příspěvku o Ódě na Altaj zde).

78m3kfkg0k22fs3aasd3uh52cg

Během těch let, co se touhle špecialitou zabývám, jsem něco přečetla, poslouchala přednášky, mluvila s akademiky, mluvila s přednašeči eposů a dokonce jsem se účastnila jedné specializované konference. Když už i došlo na samotné eposy, viděla jsem a slyšela to, co momentálně asi převládá – přednesy solitérní Ódy na Altaj (těch bylo nejvíc) a různé zkrácené a kondenzované patnáctiminutové verze, vypreparované z původního kontextu a důsledně zbavené veškerých jiných funkcí než teatrálně-zábavně-kuriosní. Nikdy předtím jsem se neúčastnila „živé“, autentické přdnesové události a neslyšela epos v té podobě, ve které představuje fascinující a veleinteresantní předmět studia (no co už, někdo zase rád kouká na fotbal…). Až letos, 10. února 2017, za posledního úplňku roku opice.

IMG_20170210_181714
Přípravy uvnitř Chánské jurty eposů.

Celou tu událost, veřejně ohlášenou na fejsbuku, organizovalo Muzeum paláce bogd gegéna a Centrum pro kulturní dědictví. V komplexu muzea je obří jurta, oficiálně zvaná „Chánský palác eposů“. Podle všeho byla její „činnost“ na půdě muzea zahájena roku 2014 z popudu Odboru pro kulturní dědictví  tehdejšího a nyní již neexistujícího Ministerstva kultury, sportu a turismu[1] v rámci programu uchování a rozvoje kulturního dědictví Mongolska. Podle všeho se čas od času používá právě k veřejným performancím eposů a jiným representačním a osvětovým aktivitám s eposy souvisejícím – například letos v lednu křest 12-ti dílného pojednání o mongolských eposech. Posledních několik let se tedy stalo tradicí dát za úplňku posledního zimního měsíce končícího lunárního roku v tomto objektu prostor pro plný přednes eposu, počínaje Altaj magtálem (Ódou na Altaj) až po závěrečnou hostinu (v eposu, ne reálně), a to bez pardónu, bez krácení a zestručňování. Přednes eposů je primárně magickým počinem a i u této události má být cílem přednesu i poslechu zajištění klidného, bezproblémového a blahobytného nadcházejícího roku.

IMG_20170210_182135
Dulam bagš laškuje s pěvcem Baldandordžem.

Akce měla dle inzerce začít v šest hodin pátečního večera. Přišla jsem načas, jurta byla zaplněná, ačkoli zatím ne příliš hustě, střed místo kamen nebo ohniště zaplňovaly kamery, mikrofony a osvětlení. V severovýchodní části jurty měli patrně vyhrazená místa slovutní profesoři a akademici, kteří se pozvolna shromažďovali, nadšeně se vítali, očka jim zářila dětsky radostným očekáváním. V nejčestnější severní části jurty seděl pěvec (tuuľč) Baldandordž s asi tak desetiletým synem, svým učněm, z něhož se jedna paní novinářka marně snažila vypáčit, co se mu nejvíc líbí na zpívání eposů, v mezičase když si byl dospělý pěvec odskočit. (Pan Baldandordž je jedním ze synů věhlasného altaj-urianchajského pěvce Avirmeda  a pravnuk pěvce Džilkera, stručně řečeno potomkem a pokračovatelem jednoho z nejslavnějších epicko-pěveckých rodů vnějšího Mongolska. Před mnoha lety jsem s ním jednou v jakési špeluňce dělala rozhovor, ale podle všeho si mě nepamatuje.) Jako poslední z akademiků se dostavil Dulam bagš, pozdravil se s kolegy, dal řeč s pěvcem. Vše se chýlilo k zahájení.

IMG_20170210_183853
Kroužek akademiků.

Zhruba kolem sedmé hodiny večerní, kdy se již zaplněnost jurty dosti zahustila, se začalo. Kdosi z organizátorů uvítal shromážděné profesionální i amaterské příznivce eposů, představil pěvce a program. Pak se přistoupilo k přednesu Altaj magtaalu neboli Ódy na Altaj, nezbytného uvedení eposu (o jehož smyslu a významu se blíže zmiňuji zde). Óda trvala asi půl hodiny a po jejím skončení si valná většina žurnalistů sbalila nádobíčko a vyklidila pozice. Dle obyčeje následovala mléčná úlitba. Přirozeně, Altaj magtaal má za úkol přilákat a potěšit pány okolních hor a vod, aby přednes eposu poctili svou presencí. Proto je víc než záhodno naklonit si je nějakou tou obětinou.  Veškeré osazenstvo  Chánské jurty se tady vyvalilo ven a tam, ve spořádaném zástupu čekalo, až přijdou na řadu (noc, polovina února, prosím pěkně, lehce mrazivo tedy…). Obětující si postupně předávali vědérko s mlékem a specielní obřadní cacací (rozstřikovací) vyřezávanou naběračku s devíti důlky ovázanou nezbytným modrým chadagem (tzv. „tsatsal“ či též „satsal“). První účastníci rozstřikovali zhruba do čtyř až osmi světových stran, i když těžko říct, směřování mléka zdálo se poměrně neortodoxní. Zato jsem byla poučena, že mléko se na dřevěnou naběračku musí nabrat pokaždé tak, aby se zaplnilo všech devět důlků, což zdaleka nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát, bylo třeba naběračku trpělivě naklánět a mléko z důlku do důlku přelévat, něco na způsob honění kuličky bludištěm. Kvačící novináři se vetřeli do čela fronty, aby si obětování rychle odbyli a mohli běžet domů, do baru či do redakce, čert ví. Rychle odbyvší se pak rozptýlili po komplexu Bogd chánova muzea, na toalety, cigarety a podobně, čekající se naopak snažili přimět rozstřikovače ke zkrácení a urychlení procedúry. Poslední ještě snad nebyli hotovi, když se přistoupilo k zahájení přednesu eposu.

Dulam bagš při vykonávání mléčné úlitby.
Dulam bagš při vykonávání mléčné úlitby.

Toho večera byl na programu epos “Хүрэн цоохор морьтой Хүдэр Мөнгөн Тэвнэ“, zběžně přeloženo, „Silák Stříbrné Šídlo na koni strakatým hnědáku“. Pěvec se přeci jen snažil vyjít obecenstvu vstříc a po každé zhruba půl hodině zpívání přednes přerušil a překotně převyprávěl danou část v chalchském nářečí. Zatímco během zpívaného přednesu za doprovodu strunného tobšúru nejevil známky únavy, při převypravování si spěšně a polohlasem mrmlal chalchštinu pod vousy, sem tam se přeřekl nebo zadrhl, mnul si oči a vůbec to vypadalo, že má spánek na kahánku, obzvláště v pokročilejších fázích večera a noci. Abych byla upřímná, nerozuměla jsem ani přednesu, ani převyprávění, ostatně, jak jsem později s lehkou potěchou zjistila, přednesu nerozuměli ani řadoví Mongolové, minimálně ti, kteří se události tak jako já účastnili prvně. V přestávkách mezi částmi eposu také občas vzrušeně vstupovali do debaty akademici s více či méně relevantními komentáři. Také se, jak velí tradice, podával posluchačům k občerstvení mléčný čaj, smažené pečivo boortsog a sušené tvarůžky aaruul.

Pěvec A. Baldandordž.
Pěvec A. Baldandordž.

Po prvních zhruba dvou hodinách obecenstvo prořídlo a přítomné děti pousínali. V jurtě bylo dusno a monotónní zpěv působil poněkud hypnoticky. Vzhledem k magickému účinu však nedovyprávění nebo nedoposlechnutí eposu do konce nepřichází v úvahu. Ani spát by se při tom nemělo. Kdysi dávno jsem v jakési knize četla, že dětem se přikládala na oči cibule, aby neusnuly, protože v takovém případě by se jejich duše zařadily do pluků nepřátelských vojáků, proti nimž hrdina chrabře bojuje (epos se vždy vypráví přes noc, kdy není nic důležitějšího na práci, pochopitelně). Ať tak či onak, i já jsem někdy mezi dvanáctou a jednou v noci volky nevolky zdřímla. Myslím že zhruba kolem půl druhé epos skončil a já se co nejrychleji odebrala domů, ostatně i řady akademiků se značně ztenčily, myslím, že ještě došlo na nějaké vyznamenávání zasloužilých pracovníků, snad z Centra pro kulturní dědictví, a prodávání kompaktních disků s Altaj magtaalem (jistě vhodný novoroční dárek).

Vedle zajištění přízně osudu v příštím roce zbylo po absolvování akce několik dojmů a postřehů. Mluví se hojně o zanikání tradice pro nedostatek jejích nositelů, pro nepřízeň moderních podmínek a životního stylu (konkurence akčních filmů, sociálních sítí apod.), ten večer jsem si nicméně uvědomila jednu okolnost, která zůstává poněkud stranou diskuse. Nejen že mizejí pěvci, takoví ti opravdoví, co neříkají 15-30-ti minutové nazpaměť namemorované části, ale dovedou svobodně přednášet a improvizovat v epickém stylu hodiny a hodiny, libovolně dlouho. Mizejí nevratně také posluchači, kteří rozumnějí nářečí, specifickému přednesovému stylu, lidé a obzvláště mládež, kteří by rozumněli natolik, aby ne že přetrpěli a proklimbali řadu hodin, ale napjatě poslouchali, kam hrdinu osud dále zavane a jak vyzraje na nepřátelské vojsko v masivní přesile. Staříci na venkově dosvědčí, že když oni byli malí, každé děcko rozumnělo eposům beze zbytku a bez výjimky. Poslouchat epos a neusnout při tom pro ně nebyl žádný problém ve stylu bobříků „bdí celou noc u ohně“, bylo to napínavé dobrodružství. Nevím jak na venkově, ale shromáždění posluchači ve městě valnou měrou přednášenému eposu nerozuměli, obzvlášť ti mladší a méně odborně kvalifikovaní. Poslouchali ho stejně jako já, jako interesantní a obdivuhodnou tradici nebo exotickou kuriositu, ušima cizince.

Posluchači.
Posluchači.

Ukázka mongolského eposu  podání B. Airmeda:

tsende

 

 

[1] Čistě pro zajímavost, nyní je turismus pod životním prostředím a kultura v konglomerátu Ministerstva školství, kultury, vědy a sportu.