Elektrikář

Na jaře jsme si vyměnili pokoje. Máme teď pokoj menší, ale s okny na jih a balkónem. Kytkám, kočkám i nám se tu líbí víc. 3×4 metry našeho ideálního mikrokosmu.

V našem novém malém pokoji nesvítí stropní světlo. Nesvítilo, do včerejška. Bývalý spolubydlící, který dřív malý jižní pokoj sdílel se současnou spolubydlící, nyní obývající náš bývalý severní pokoj, zfušařil stropní světlo, takže přestalo svítit a ze stropu i z objímky výhružně trčely nahé měděné dráty. Po zhruba půlroce života v malém jižním pokoji a tunění a kultivaci našeho nového soukromého mikrokosmu jsme včera povolali ELEKTRIKÁŘE.

Asi ve čtyři jsem se vrátila od řeky. Ohřála jsem si včerejší česnekovou polévku a pokračovala v četbě nekonečného Bolaňa. Za chvíli volal B. „Elektrikář už přišel, je venku před domem, tak mu hoď klíče nebo pro něj dojdi.“

Odložila jsem knihu a polévku a protože z okna kuchyně nebyl nikdo, komu by bylo lze klíče hodit, u vchodu vidět, obula jsem sandále a sešla s klíči do přízemí ke vchodovým dveřím. Na sedátku vedle vchodu seděl sporý strýc s brašnou a pokuřoval. Na můj pokyn se zvedl a šoural se za mnou po schodech. Na odpočívadle se zastavil, patrně aby v klidu dokouřil. Pak se přišoural za mnou do bytu. Ukázala jsem na zadní jižní pokoj. Strýc vytáhl z brašny bleděmodré nemocniční návleky a vratce si je natahoval. Snad není nacamranej, blesklo mi hlavou.

IMG_20170809_163153Strýc si vyslechl zakázku, vylezl na naši štokrdli, podíval se na zbastlenou objímku a konstatoval, že je to špatně. Vyměnil objímku za jinou, kterou vyndal z brašny. Objímka visela, stejně jako ta stará, na dlouhém nevzhledném drátu.  Zkoušečka nevykazovala přítomnost proudu, čímž se přenesla pozornost na vypínač. Náš vypínač (bývalý) vypadal jako splachovadlo na záchodě. Těsně pod stropem byla malá bílá kulatá krabička, ze které viselo dolů splachovadlo. Dřív, ještě když v malém jižním pokoji bydlela U., se stropní světlo rozsvěcelo a zhasínalo zatažením za splachovadlo. Strýc přesunul štokrdli ke stěně, odšrouboval kryt bílé krabičky a přiložil zkoušečku. Pak zkoušečku odložil a přiložil dva obnažené konce kratšího drátu. Udělalo to hlasité PUK a z vypínače i objímky vyletěl blesk. Vykřikla jsem leknutím. „Ten vypínač je špatnej. Vypínač nefunguje,“ konstatoval nevzrušeně strýc na štokrdli. Pak vypínač demontoval, přičemž mi zadával pokyny. „Šroubovák.“ „Kleště.“ „Řezák na papír.“ Snažila jsem se v hromadě bordelu vyhřezlého z brašny na podlahu co nejrychleji identifikovat požadovaný vercajk, aby strýc nepojal mylné podezření, že nerozumím. Na konec ze zdi, těsně pod stropem, zůstaly trčet dva dráty s obnaženými měděnými konečky. Strýc demonstrativně předvedl, že když se dráty spojí, světlo se rozsvítí, a když se rozpojí, zase zhasne. Snadný jak facka. „To je dobrý takhle, to zvládneš, ne?“ „To snad…, ale já bych…, já chci žít jako člověk a ne že si budu rozsvěcet v gumovejch rukavicích,“ zaprotestovala jsem. Strýc se zaculil, jako by právě dostal výborný nápad, a k drátům pod stropem přimontoval kabel, zakončený opět dvěma obnaženými dráty, tentokrát ovšem ve výšce asi půl druha metru nad zemí. „Děti, malý, tady nemáte, ne?“ Ukázal si dlaní do pasu, aby demonstroval, jak malé děti má na mysli. „Takhle dobrý, ne?“ „No, děti nemáme, ale… vždyť je to takhle nebezpečný!“ „Já se ti tady snažím zařídit, aby to světlo svítilo. No a svítí, ne?“ „Ale nemohlo by to být nějak… normálně, lidsky, civilizovaně…?“ „No já nemam novej vypínač. Ty máš vypínač?“ „No nemám, ale nemohl byste ho někde nějak obstarat a pak třeba zejtra namontovat?“ „Nemoh, to nejde, já pracuju na směny, nemám čas, když mě zavolají, tak tam musim…“ Tvářila jsem se, mám pocit, napůl nevěřícně a napůl neústupně. Strýc se zamyslel, s přivřenýma očima si mě přeměřil a zaštrachal v brašně. „Ale materiál mi zaplatíš!“ „Zaplatím, zaplatím, všechno…,“ opáčila jsem, hotova zaplatit cokoli, jen aby mi tam nenechal trčet ty holý dráty. Z chuchvalce kabelů vítězoslavně vytáhl krabičku vyhlížející jako spínač od pojistek. „Co tohle, muže bejt?“ „Může, to je uplně skvělý!“ Byla jsem vpravdě nadšena nabízeným řešením. Strýc namontoval spínač. „A nemohl byste ještě zkrátit ten drát od žárovky? Aby byla až u stropu?“ „No ale abys tam pak dosáhla, až budeš vyměňovat žárovku, co?“ „Já jsem vysoká, já ze židle došáhnu až ke stropu.“ Strýc tedy zkrátil nevzhledný drát a z výše naší štokrdle mě počastoval významným pohledem, v němž se zračila hrdost na vlastní dobře odvedenou práci. Pak udělal vyúčtování. Při loučení jsme byli oba nanejvýš spokojeni a strýc opakoval, ať mu určitě příště zase zavolám, až budu něco potřebovat.  Když jsem pak po jeho odchodu fixovala kabel a krabičku spínače ke zdi průhlednou lepicí páskou, říkala jsem si, je to dobrý. Originální. Vypadá to docela hipstersky…

Večer přišel B. a nechal si podrobně vylíčit, jak návštěva elektrikáře probíhala. S mírnou obavou ve tváři šel přehlédnout výsledek. „To je dobrý,“ konstatoval pak, „vypadá to docela hipstersky…“