Kostěj Njamdžav

Překlad úryvku z novely „Krmení“ D. Norova

Alén Diviš: Svatební košile
Alén Diviš: Svatební košile

(…) Za celou tu dobu, co tu již pobývám na odpočinku, teprve dnes stihl jsem si všimnout, kolik práce zastane má sestra. Pocítil jsem k ní nesmírnou lítost. Trpí svou únavou a vyčerpáním? Anebo je snad v hloubi duše šťastná? Stará-li se člověk s vypětím všech sil o manžela, děti, sourozence, známé a vůbec vše, co se mu stalo blízkým, pak asi má v duši klid a mír. Pro to všechno pak asi zcela zapomene na sebe sama. K čemu je dobrý takovýhle život?

Anebo je to to, čemu se říká být věrný jako pes?

Sestra nabrala krapet z teprve dvakrát zahřáté pálenky a podala ji strýci.

„Jakápak je? Asi jsem ji trošku uspěchala,“ pronesla, hotova vzít na sebe veškerou vinu za případnou nedobrou chuť. Strýc už vyčkával, pohodlně usazen v čele jurty se zapálenou dýmkou v ruce. Chvatně odložil svůj ošumělý klobouk, uchopil pálenku do obou rukou a se zavřenýma očima ji okusil.

„Éch, je výborná,“ řekl a podal druhou polovinu ženě.

A tak jsme se se strýcem sesedli při dvou stranách pomenší nádoby s domácí vodkou. Strýcova tvář se okamžitě zalila ruměncem. Zatímco si otíral pot a bafal z dýmky, obrátil se na mě:

„Ty znáš toho kostěje Njamdžava?“

„Mám pocit, že jsem ho jako úplně malý snad jednou zahlédl,“ odpověděl jsem, načež on:

„Tak ten loni zemřel.“ A ihned pokračoval: „Slyšel jsi tu historii o bílých kostech?“

Když jsem odpověděl, že ne, významně na mne pohlédl, pak, bafaje dýmku, sklopil zrak a chvilku civěl na podlahu. Po krátké odmlce začal:

„To byl tehdy rok. Poslední podzim před tím, než jsem narukoval na vojnu. Strhlo se hotové pozdvižení, že Njamdžav zmizel. Celý sum byl na nohou a hledal ho. Odešel sbírat přídělovou rosilku na zátop do pouště u jezera Alag Núr. Vlastně jich šlo několik. Ale byli moc daleko od sebe. A pak jednou ráno vidí, že tam Njamdžava není. Někteří z velbloudů se utrhli z úvazů a utekli. Vzhledem k zanechané zvěřině, kterou si sám vařil a vyndal z hrnce dřív, než byla hotová, dalo se usuzovat, že zmizel za soumraku. Našli ho po třech dnech, co pročesávali pohoří Adžín Nurú přes Alag Chajrchan až k vrškům Máňtu. Byl na skalách Südžín Chad, lezl po čtyřech jako zvíře a z obnažených paží a nohou mu crčela krev. Na místě očí holé maso, rány zvíci dvou misek. Jak uviděl člověka, začal vydávat hnusné skřeky a prchat pryč. Přitom ne že by se postavil na nohy, stále po čtyřech. Nebožák dlouho unikal, nedalo se k němu přiblížit ani ho chytit. Přivedli jeho bratra. Dlouho na něj koukal a přemýšlel, pak začal s vřískotem rozhazovat písek a zase utíkal. Nakonec ho chytili do lasa, svázaného naložili na velblouda a odvezli domů. Když uviděl manželku a děti, zdravý rozum se mu nevrátil. Ba naopak, ječel a řval, z úst a nosu mu šla bílá pěna, chybělo málo a býval by se byl udusil. No a ze všeho nejvíc se bál dětí. Zavřeli ho o samotě do přebytečné jurty, kde byl pod stálým dohledem a trvalo přes měsíc, než se mu konečně začala vracet řeč a dovedl se přiblížit ke svým dětem. A že jich tam byla plná jurta. Nebylo léčby ani zaklínání, které by na něm nevyzkoušeli. Co pak později vyprávěl, že se mu přihodilo, bylo vpravdě k neuvěření podivné.“ Strýc se v zadumání znovu odmlčel, pak si malinko lokl pálenky a pokračoval:

Říká se, že se to seběhlo takhle. Vrátil se ze sběru rosilky a za večerního soumraku si vařil maso k večeři, když tu se začali uvázaní velbloudi plašit, hotové dopuštění. Rozběhl se k nim, a v tom se mu z ničeho nic ozval za zády třeskutý dětský smích. Když se otočil, stálo za ním, čí jen že to bylo, ono tříleté děcko, které se toho roku ztratilo ve sněhové vánici a už je nenašli. Dítě po Njamdžavovi skočilo a čaplo jej kolem pasu. Ten, strachy bez sebe, naskočil na ležícího velblouda, avšak dítě se prý se strašným chechotem vyšvihlo za něj. Velbloud se vztyčil, setřásl je s hřbetu a dal se na úprk. Dítě jej přitlačilo k zemi: „Táto! Táto! Teď mě povezete vy,“ křiklo a ohlušivě zahvízdlo, načež se k nim ze všech stran začaly slézat bílé lidské kostry. Všechny si na Njamdžava povysedaly a projížděly se s ním do jednoho po všech tamních hrobech, hrobkách a pohřebištích, vesele se překřikujíce: „Tuhleta je tohohle!“ „Támhleta je moje!“ Třetího dne pak narazil na nás. Kdyby se tak nestalo… Pravdou je, že se v blízkém okolí na místech pokládání mrtvých[1] našly jeho stopy i cáry z rozedraných šatů.  A to ještě není všechno. Když se jde vzhůru západním údolím u dámanského zimoviště, dost nahoře je tam jedno místo, kam se také pokládají mrtví. Tam našli kosti toho nezvěstného dítěte.  Tak se to tehdy seběhlo,“ řekl, sejmul klobouk a otřev z čela pot, ponořil se do myšlenek. Přesně na onom místě. Začal jsem se neznatelně chvět. S vypětím sil jsem se však ovládl a tázal se: „Jak poznali, že to bylo právě tohle dítě?“ „Jakpak by to nepoznali. Ta rodina dlouho nemohla mít děti. Když se jim pak konečně narodil syn, staří lidé prý jim poradili, ať mu oblékají dél se zapínáním na špatné straně,“ řekl a odmlčel se.

„Taky jsem o tom slyšela. Divná věc,“ řekla sestra a zadívala se na mě, jako by zkoumala, zda mne vyprávění vytrhlo z letargie. Strýc si ráno dobře všiml mojí poznámky. Proto mi to nejspíš vyprávěl zcela záměrně.

„Od té doby se mu začalo říkat kostěj Njamdžav. To mu ale určitě neublížilo. Dožil si svůj věk, prožil si pěkný život, než umřel. Ale tuhle historii nevyprávěl rád. Když se ho někdo vyptával, celý se rozklepal a pot mu začal stékat v curůčcích. Jak se jednoho zmocní přízraky… to je těžká věc.“

„Zítra musím vyjet za velbloudy,“ chopil jsem se příležitostně slova. Strýc v zamyšlení ani nehlesl, zato sestra se toho honem chytila: „Strýc přece pojede sám, že ano?“ hleděla mu zpříma do tváře. Jako by měli za to, že když jsem se dal na vědu, stalo se ze mě cosi jako zchromlý kůň. A já přitom žiji jako jehně pijící ze dvou vemen. (…)

 

[1] V Mongolsku se tradičně pohřbívalo tím způsobem, že byl zabalený nebožtík odvezen na určité místo a tam byl zanechán prostě „položený“ na zemi.

 

D. Norov. Zdroj: https://tagtaa.mn/artist/14
D. Norov. Zdroj: https://tagtaa.mn/artist/14

Norov Dalchá (*1951)

D. Norov se narodil v roce 1951 v sumu Bugat ajmagu Gobi-Altaj. Po dokončení nižšího stupně základní školy se věnoval pastevectví a dělal topiče, pak vystudoval střední zdravotnickou školu a nějakou dobu pracoval v sumech Šarga a Tonchil. V roce 1983 absolvoval na Mongolské státní univerzitě a šest let zde vyučoval na katedře literatury. Od roku 1990 pracoval ve Svazu mongolských spisovatelů a od roku 1995 až do současnosti působí jako redaktor Mongolské národní televize. Během své literární kariéry, kterou započal v roce 1975, napsal a vydal řadu románů, novel i povídek, z nichž některé byly zfilmovány, napsal i samostatné filmové scénáře a několik divadelních her. Za svá díla obdržel v roce 1992 cenu Svazu mongolských spisovatelů a v roce 2000 cenu D. Nacagdordže.