Jak již patrno z některých starších příspěvků (http://blog.kharshar.cz/2017/06/02/posledni-uplnek-roku-opice/ nebo http://blog.kharshar.cz/2016/09/16/povest-o-ode-na-altaj/), mongolská hrdinská epika se na mě cestou mé mongolistické kariéry velmi záhy přisosla jako klíště a už se nepustila. Od té doby tedy, co se osm let mého usilování (pravda, ne příliš vehementního) o doktorský titul z větší části vinou mého ne-usilování a zanedbatelným dílem z vůle osudu obrátilo definitivně (prozatím…) v prach, začalo být to klíště poněkud přesycené a ochablé a příliš už na sebe neupozorňuje, stále tam ale sedí, takže si občas ještě ze zvyku zakoupím nějakou novou publikaci, jejíž název mě zaujme (naposledy to byla Bibliotheca Oiratica: Džangar – příčina úpadku ústní tradice) a postavím ji na polici do řady vedle těch ostatních, prachem zapadaných.
Historie a počátek mého “vztahu” s hrdinskou epikou je více než banální a zcela nahodilý (jak už tomu u většiny mých osudových vztahů bývá, studium mongolistiky nevyjímaje, o tom ale snad jindy). Seběhlo se to tehdy takhle. Psal se rok 2006, byl prosinec, těsně před Vánoci. Byly to moje první Vánoce a vůbec první zima v Mongolsku (kdyby mi byl tehdy někdo řekl, kolik jich ještě bude, zaťukala bych si nevěřícně na čelo…) a byla jsem tak nějak emocionálně a psychicky vybzíkaná, k čemuž vydatně přispívala extrémní nespavost, kterou jsem celý první půlrok strávený v Mongolsku trpěla. Pozitivní ale bylo, že nás čekaly měsíční zimní prázdniny a já si řekla, že bych se tedy mohla začít prokousávat nějakou tou mongolskou literatúrou. Vypravila jsem se tedy do knihkupectví. Pamatuju si to zcela přesně, bylo to knihkupectví v Ulsyn ich delgúru, tedy státním depártmentstóru, nejstarším shopping centru ve městě. Tam mi mezi všemi ostatními knihami padl do ruky poměrně nenápadný paperback se skromnými bílými obláčky na bleděmodrém pozadí, co mě ale zaujalo byl název titulu, který jsem přelouskala jako “Stopětapadesáti let věku se doživší starý Drak Moudrý chán”. Pro mou skřetí duši, stále tak nějak jednou nohou dlící ve světě mýtů, kouzel a pohádek, to bylo jako najít v dětství dávno ztraceného a hořce oplakaného mončičáka. Když jsem navíc z předmluvy vyrozuměla útržky vět a slovních spojení jako “nejdelší chalchský epos”, “zaznamenaný akademikem Rinčenem od starého partizána Dendeva” a “podle Rinčena jeden z nejpozoruhodnějších mongolských eposů”, byl můj osud zpečetěn. Knihu jsem si koupila a začala číst. Záhy jsem si uvědomila, že kromě toho, že je epos patrně opravdu nesmírně zajímavý, je také velmi nesrozumitelný, a to i s použitím všech dostupných slovníků. Téma mé budoucí bakalářské (a pak i magisterské a nikdy nedopsané doktorské práce) bylo na světě.
Dá se s lehkou nadsázkou říci, že od té doby tenhle epos překládám. Sice velmi nekontinuálně a nesystematicky, nicméně i po krachu disertace to stále zůstává mezi mými nečetnými dlouhodobými životními projekty. Jednou těch 10 614 (napočítáno podle mého knižního vydání) veršů, dálipánbůh, přeložím, i kdyby si to česky nikdy nikdo neměl přečíst. Protože to ale ještě nějakou dobu potrvá a taky protože mám co dělat s udržením blogu při životě, rozhodla jsem se těch pár více či méně hotových epizod zařadit sem do své Stepní čítanky. A tak, bylo nebylo…..
Zkrocení a zasvěcení tří sivých koní Churmasta tengera
... Svou dýmku husí šíji nacpal rudým tabákem, křísnul jednou dvakrát křesadla ocílkou, seděl a pokuřoval. Upíral zrak do dáli. V jižním směru co dobrou předzvěst uviděl pramen, tekoucí na severozápad. Na to místo pojedu, řekl si, nasedl na svého siváka a dojel k prameni. Vedle vody uviděl překrásné koryto pestrobarevně vyřezané ze zlata, stříbra a korálu. Znovu místo prozkoumal. Zdálo se, že nazítří ráno s rudým slunce východem přijdou se k němu napojit tři Churmastovi siváci. Chán vzal svého koně a odvedl jej na severní svah jedné vysoké hory. Zanechal siváka, svázal jej pevně jako skála, spoutal jej pevně jako balík. Vzal svá dvě lasa, zlaté a stříbrné, a sám se vrátil k napajedlu. Zlaté a stříbrné laso svinul a položil do rohu koryta, sám vlezl dovnitř, sám sebe skrčil a vměstnal do rohu koryta a tak přenocoval. S rozbřesku milým svitem z Churmastova nebe sestoupila sedmibarevná duha. Ve chvíli, kdy se dotkla špička duhy špičky koryta, objevilo se sedm krásných paní. Sedmi vědry ze zlata a stříbra nabíraly vodu, naplnily koryto. Sedm paní se proměnilo v sedmibarevnou duhu a vystoupilo vzhůru. S ranního slunce rudým východem na rozlehlé žluté stepi spatřil, jak se objevila pětibarevná duha. Pozorně sledoval špičku té duhy. Na špičce uviděl cválat a dovádět tři Churmastovy siváky. Uviděl, jak první sivák své dvě uši nazad sklopil, svými nozdrami zavětřil, začenichal směrem ke korytu a zastavil se. Prostřední sivák pravil: -„Bratři, nikdy dříve se nic takového nestalo. Co se to děje dnes ráno?" Nejstarší sivák pravil: -„Aj, to tam od našeho koryta divně čpí strašný, nepříjemný pach!“ Nejmladší sivák pravil: -„Aj, bratři moji! Dnes v noci nad ránem zdál se mi sen. Přišel bohatýr z dolní země a nám třem hlavu chytil, hřbet osedlal, že nás tři přemohl, to se mi zdálo. Co znamená ten sen?“ Nejstarší sivák pravil: -„Jak to, žes nám nepověděl o tom snu, dříve než jsme vyrazili?“ Jal se bratra kopat a kousat, všichni tři se obrátili, bezhlavě prchali až byly menší než ovád, až se úplně vytratili. Starý Drak Moudrý chán vyskočil z koryta ven a třemi, čtyřmi skoky byl u svého siváka. Povídá sivákovi: -„Jestli ty tři nedoženeš, useknu a zahodím tvá huňatá kopyta! Jestli ty tři doženeš a já je nechytím do lasa a nezastavím, useknu a zahodím své vlastní palce!“ Vyskočil na siváka a hnal se za nimi. Hnali je celý jeden rok, hnali je celý další rok, okřídlený sivák tři sivé koně dohnal a šlapal jim na paty. Starý Drak Moudrý chán chytil všechny tři naráz do zlatého a stříbrného lasa. Tři Churmastovi siváci vzpínajíce se, hvězdy nebeské počítali, vyhazujíce, kořeny zemské počítali. Tři siví koně se vzpínali a vyhazovali a vřískali hříběcím hlasem: -„Starý bratře! Chceš-li nás zabít, rychle nás zab! Chceš-li nás propustit, ihned nás pusť!“ Stařec pravil: -„Upokojte se, vy tři! Nejsem, kdo by dokázal zabít vás, vaše maso sníst! Nejsem, kdo by byl schopen vaši krev vypít! Však nemám chrabrého syna, který by vládl říši. Dle věštby z kostek dobrého lamy, když vás tři chytím a zasvětím seterem, dostanu dva statečné syny!“ Tři siváci pravili: -„Ach, tak je to. Starý bratře! Nás tři kopyta koní nedostihnou, křídla ptáků nedoženou. Nadešel čas.“ Obrátili své šíje k starému Draku Moudrému chánovi, něžně se o něj otírali. Starý Drak Moudrý chán je zasvětil chadagy pěti barev, zapálil třináct kouřových obětí k očištění. Tři siví pravili: -„Pane starý bratře! Ať všechny tvé zamýšlené činy dojdou dobrého naplnění! Dáme ti dva pěkné syny, kteří zachrání království!“ Tož, tři siví koně popřáli chánovi pokoje [a řekli si:] -„Poběžme k prameni v horách“. Stařec seděl a dojat hleděl za nimi, jak plavně běží pryč ladným mimochodem.