Lusí sen

Амьд бүхэн сүнстэй, амьгүй бүхэн эзэнтэй./ Vše živé má duši, vše neživé má pána. (Mongolské přísloví)

Jsou dušičky. Schyluje se k další zimě, té podivné části roku, kdy krajem vládne smrt a tma. Té části roku, kdy se dály tajuplné věci, čarovalo se a nořilo do hlubin. Dušičky-advent-slunovrat-Štědrý večer-Nový rok. Tady v Mongolsku je sice všechno trochu jinak, to však nic nemění na tom, že jsem odkojená Ladou a Erbenem. Pamatuji si zimní Divokou Šárku, tmu, ticho, sněhový prach v oranžovém světle pouličních lamp a těšení se na Vánoce. Mžikavé světlo svíček v papírových lampionech a dušičkový průvod od kostela tmou tmoucí na černočerný lesní hřbitov chabě osvětlený svícemi na hrobech. Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen; v krbu se svítí, stará podřimuje, děvčata předou měkký len. Hranice mezi tímto a oním světem se rozplývá, živí a mrtví zasedají společně ke stolu a všechno co bylo, je a bude můžete nahlédnout v díře v ledu jako na dlani, stačí mít dost odvahy nebo neodbytné nutkání do ní nahlédnout. Kde kdo bude za rok?
Mimochodem, Mongolové žádné dušičky nemají. Do města sice trochu prosakuje komerční forma amerického Halloweenu, ale to jen tak, aby se neřeklo, proč se jednou pro změnu nezlískat ve strašidelných kostýmech… Občas se snažím a vysvětluji, že my tedy u nás ve střední Evropě Halloween taky nemáme, zato máme Památku zesnulých, kdy naše blízké dušičky dostávají jednodenní propustku z očistce a navštěvují nás. Je nabíledni, proč Mongolové žádný takovýhle specielní den nemají. S trochou nadsázky lze říci, že duše jejich zesnulých se po našem světě pohybují, jak se jim zlíbí a své příbuzné navštěvují, kdykoli se jim zamane, anebo kdykoli je někdo povolá. Navíc je tu fůra dalších duší a duchů, kteří ani nepatří lidem. Netřeba z toho dělat vědu. (Z podobného soudku viz tuhle.)
Tolik pro navození atmosféry, řeč bude o něčem dočista jiném. Bude to nicméně taky trochu duchařina, pročež tímto varuji a od dalšího čtení vehementně odrazuji všemožné skeptiky, přísné materialisty a vůbec všechny, kteří si příliš nepotrpí na takové ty věci, souhrnně označované místním určením “mezi Nebem a Zemí”.

***

V tradiční lidové víře Mongolů hraje významnou roli přesvědčení, že vše v přírodě je živé a oduševnělé, a co není, to zaručeně nějaké nehmotné entitě patří. “Vše živé má duši, vše neživé má pána,” praví jedno mongolské přísloví. To znamená, že ani ten nejmenší kámen neleží na zemi jen tak zbůhdarma a bezprizorně, všechna místa v přírodě, všechny hory, řeky a jezera, prameny – to vše má své ochranné duchy, své pány, kterým se souhrnně říká lusové a savdagové (viz též tuhle). Lusové a savdagové, kteří figurují jak v šamanismu, tak v mongolsku praktikovaném lamaistickém buddhismu, nezřídka mívají prudkou povahu a venkovští Mongolové dobře vědí, že v zájmu zachování své vlastní existence je žádoucí být s nimi zadobře a zbytečně je nepopouzet. Důsledkem této víry je proto v tradiční venkovské kultuře spletitý a komplexní systém tabu a zápovědí, jejichž dodržováním nejen že si člověk zajišťuje trvale udržitelnou existenci v prostředí, které ho obklopuje a na němž je životně závislý, to znamená chová se k přírodě slušně, ohleduplně a s respektem, ale také si zabezpečuje harmonické soužití s entitami tuto přírodu obývajícími a ideálně předchází jejich hněvu, který pro něho může mít fatální následky. Nejpřísnější tabu jsou spojena s vodou, která se nesmí jakkoli znečišťovat, obzvláště krví či tělesnými výměšky. Venkovští Mongolové si běžně nosí vodu v nádobě dál od řeky, pokud chtějí něco umýt nebo chtějí-li umýt sebe. Zcela nepřípustné je v blízkosti vody močit, porážet dobytek, mýt auta a podobně. Za vážné je též považováno provinění se na tvorech, kteří jsou s pány vod spojeni, tedy na ještěrkách, žábách, rybách a především hadech. Pánové vod, tzv. modří lusové, jsou totiž považováni mezi ostatními entitami za nejsilnější. Jejich tresty bývají nejtěžší a náprava prohřešku, to jest upokojení rozhněvaného lusa, obzvláště nesnadné. Těžká provinění proti lusům mohou přivodit neštěstí nejen viníku samotnému, ale i jeho příbuzným a potomkům na celá pokolení, anebo celé místní komunitě. Lusové prý totiž nemají oči. K lehčím trestům vodních pánů patří kožní onemocnění a vyrážky všeho druhu, k těžším pak přírodní pohromy jako extrémní sucha, těžké zimy, záplavy, krupobití, požáry atd., případně trest na hrdle. Není proto divu, že Mongolové na venkově o takových věcech pokud možno nemluví a nevyslovují je nahlas, stejně jako všechno ostatní, čeho se obávají a nechtějí na sebe přivolat.

Černé jezero večer při sestupu z hmyzího vršku.
Černé jezero večer při sestupu z hmyzího vršku.

***
Před osmi lety, v létě 2010 se mi přihodila pozoruhodná věc, o to pozoruhodnější, že mi ze začátku ani trošku pozoruhodná nepřipadala. Bylo to jedno z těch dobrých studentských lét blahé paměti, které jsem strávila téměř beze zbytku bezstarostným zevlováním po mongolském venkově. Tentokrát jsme busem dorazili do Uljastaje, hlavního města ajmagu Dzavchan, a vydali se proti proudu řeky směrem do hor, k posvátnému a celomongolsky uctívanému vrcholku hory Otgon Tenger. Druhý den se rozpršelo, my chytli stopa a na korbě obřího náklaďáku se nechali přiblížit až do jakéhosi resortu na kraji přírodní reservace, která posvátnou horu obklopuje. Po krátké interakci s dužnatou mongolskou pani v maskáčích na mopedu jsme vyrazili vzhůru na blízký zalesněný kopec s úmyslem překonat jej a nocovat ve vedlejším údolí. Záhy jsme pochopili nesnadnost dosažení předsevzatého cíle. Ty lesy, protkané tu a tam loučkami s kalnými očky rybníčků a kalužin, skýtaly příbytek miliardám a miliardám komárů, kteří nás s bezprostředností sobě vlastní nemilosrdně vykoupali v naší krvi. Když jsme na druhé straně kopce vyskotačili z lesa, rozevřelo se před námi rozlehlé impozantní údolí. Blížil se soumrak a znovu se dávalo do deště. Dole pod námi leželo mlčenlivé jezero, u něhož jsme se rozhodli přenocovat.
Je to běs, ale za nic na světě si nemůžu vzpomenout, jak se to jezero jmenovalo. Tehdy jsme měli mapu, takže jsme to věděli, ale mapu vzal ďas a na google mapě jméno nemá. Vzhledem k obecnosti mongolských toponym nicméně není tak těžké jméno odhadnout a já jsem si jistá, že to bylo buďto a) Cagán núr (Bílé jezero), nebo b) Chöch núr (Modré jezero), anebo c) Char núr (Černé jezero). Dejme tomu, že c) je správně. Ostatně mi to připadá nejpřiléhavější. Říkejme mu tedy Char núr, Černé jezero.
Když jsme dorazili na břeh Char núru, šeřilo se a lilo. Břeh byl rovný a mám dojem, že pokrytý drobnými oblázky, voda začínala pozvolnou mělčinou. Chvatně jsme rozbili stany hned vedle vody a ani jsme nerozdělávali oheň, což není obvyklé. Večeřeli jsme buďto suchou stravu, anebo jsme uvařili na gazu uvnitř stanu. Přemýšlím, zda jsem se večer šla vykoupat, jak se ale znám, předpokládám, že ano, to by mi bylo nejspíš podobné a možná si to i matně vybavuju. Navíc po těch komárech. Přemýšlím, jestli tam náhodou nebyly olbřímí černočerné zběsile rychle se pohybující pijavky, ale to možná bylo jiné černé jezero v jiné době a jiné části světa. Anebo si to pletu s gobijskými žlutonohými tryskoklíšťaty. Paměť je podivuhodná věc.
Bezpečně si ale pamutuju, co se mi tu noc zdálo, že to bylo právě tu deštivou noc a právě tady, jen dva nebo tři metry od vod Černého jezera. Tedy, je to drahně let a sen jsem si nezapsala, dost dobře si ale vybavuju jeho atmosféru a hrubé rysy. Zdálo se mi o černé, draku nebo vetřelci podobné bytosti, která se nořila do jezera a vylétala z něho zase ven nad hladinu. Měla křídla jako drak a jemnou, tenkou kůži celou černou a lesklou, trochu jako latex, ale subtilnější, vlhkou a vláčnou. Vím, že tam dole pod hladinou byly další, visely v zámotečcích svých černých lesklých křídel jako netopýři a z nějakého důvodu mám pocit, že to byla mláďata. Další, co si bezpečně pamatuju, je, že ta bytost se se mnou snažila komunikovat, beze slov a bez zvuků, dokonce bez jazyka a bez konceptu jazyka, telepaticky, jako nějaká bytost jiného druhu, nejspíš asi jako mimozemšťan. Takový pocit jsem z toho v tom snu měla. Pokud si ale pamatuju, nebyla to noční můra, ta bytost nebyla děsivá, jenom nepochopitelná.

Po probuzení jsem si na sen vzpomněla a jediné, co mi na něm přišlo zvláštní, byl pocit, jako by ten sen nebyl z mojí hlavy, jako by ho nevyprodukovalo mé vlastní podvědomí. Znáte to, většina snů je jako masomlýnkem sešrotovaná kaše událostí posledních dní, formujících prožitků, strachů a nadějí, výjiměčně vykrystalizuje nějaká mohutnější symbolika. Všechno je to ale naše důvěrně známá eintopf polívčička. Stačí se trochu zamyslet, a všechno to tak nějak dává smysl. Nikoli tento sen. Ten sem jaksi nezapadal. To jsem si tedy ráno pomyslila a vzápětí sen nadobro pustila z hlavy.

Ráno.

Zpětně mi připadá trochu zvláštní, že ačkoli jsem s konceptem vodních lusů, ňavdagů, savdagů, šivdegů a spol. byla díky důslednosti našich vyučujících obeznámena velmi záhy po zahájení studia mongolistiky, vůbec mi v tu chvíli nepřišli na mysl. Ani zbla. Od toho léta uplynulo mnoho vody. Mohl to být rok nebo dva, nebo to taky mohly být roky čtyři (soudě podle intervalů mých pobytů v ČR). Jednoho pozdně podzimního nebo možná už zimního večera jsem se sešla s jednou z našich mongolistických vyučujících v Týnské literární kavárně za účelem jakýchsi konzultací. Ona slovutná vyučující je mimo mnohé jiné naší přední kapacitou na šamanismus, a tak se řeč po nějaké době stočila na tohle téma a já poslouchala všechny ty fascinující historie a vhledy, které si za dlouhá léta badání a terénních výzkumů vysloužila. A někde tam mezi příhodami z nejpodivuhodnějších zákoutí Vnitřního i Vnějšího Mongolska se v kdoví jakém kontextu vynořil termín “lusí sen”. Zpozorněla jsem a zeptala se, co že to má být, tenhle lusí sen. Odpověď byla v jádru následující. Lusí sen je takový sen, který se člověku může zdát, když spí někde v přírodě blízko vody, zdá se mu o draku podobné bytosti, která se vynořuje z vody a zanořuje se zpátky do vody, a je to sen, který člověku přivodili lusové toho místa. Pozoruhodné.

Symbol dzébad.
Symbol dzébad.

Dovětek
Letos jsem náhodou zjišťovala význam mongolského symbolu “dzébad” používaného na dveřích chrámů a paláců, totiž hlavy jakéhos tvora s ochrannou funkcí. Podle pověsti se jedná o hlavu lusího chána, který se zjevil ve snu Čingischánovi, když během svého tažení v severní Číně nocoval u “velikého žlutého jezera”. Lus v chánově snu vynořil hlavu z vody a řekl mu, že si podmaní mnoho zemí lidského světa, toto jeho jezero že však nikdy do svého panství nezíská. Od těch dob je podoba hlavy vodního pána zobrazována na všemožných dveřích, truhlách a pod., aby je strážila a ochraňovala.