Už nějakou dobu jsme si říkali, že žádnou další zimu v Ulánbátaru už absolvovat nechceme. Nikdy. Není to zdravé a už jich bylo dost. Loni v prosinci jsme tedy před ulánbátarským smogem, tou páchnoucí žlutohnědou všudypřítomnou hmotou, ano – hmotou, kterou bez přehánění ještě celé měsíce po opuštění prostoru cítíte z vlasů, kůže, šatstva, uprchli do české kotliny. Naše plíce se upřímně zaradovaly a my s nimi. Píšu v plurálu, a není to plurál majestátní, ale sprostý, protože se mnou do vlasti poprvé jel i Badzo. Continue reading “Badzo a tatarák”