Už nějakou dobu jsme si říkali, že žádnou další zimu v Ulánbátaru už absolvovat nechceme. Nikdy. Není to zdravé a už jich bylo dost. Loni v prosinci jsme tedy před ulánbátarským smogem, tou páchnoucí žlutohnědou všudypřítomnou hmotou, ano – hmotou, kterou bez přehánění ještě celé měsíce po opuštění prostoru cítíte z vlasů, kůže, šatstva, uprchli do české kotliny. Naše plíce se upřímně zaradovaly a my s nimi. Píšu v plurálu, a není to plurál majestátní, ale sprostý, protože se mnou do vlasti poprvé jel i Badzo.
Badzo je, dá se říct, v jádru bezmála europoidní povahy, a tak nás nečekaly téměř žádné zásadní kulturní šoky či střety, naučil se i smrkat a Prahu zhruba shrnul soudem, že je to tam úplně, ale úplně přesně stejné jako ve Stockholmu (jediná jiná Evropa, kde do té doby byl), ale mnohem levnější. Říkám „téměř“, protože naše česko-mongolské interkulturní souznění poměrně hrubě narazilo celkem dvakrát. Tenhle text tedy můžete brát jako vodítko, co se svými mongolskými přáteli v Čechách raději vynechat.
Tatarský biftek
Tatarský biftek mám poměrně ve značné oblibě, při neodbytných dotazech na povahu a zvláštnosti české národní kuchyně ho ale nikdy nezmiňuji, je to ostatně pořád ještě biftek „tatarský“, který se původně jmenoval „americký“ a vymysleli ho Francouzi. Kdoví proč jsem se ale v zimě tuze těšila, že si ho po mnoha a mnoha letech zase jednou dám a dopřeju ten pozoruhodný kulinářský zážitek i Badzovi. Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat, tatarák nám mezi Vánocemi a Novým rokem naškrábala maminka. Bylo to celé báječné, nicméně Badzo se zřetelným sebezapřením pozřel půlku jedné topinky a pěkně poděkoval, že už mu to stačilo.
Nuže, podívejme se, co se odehraje v mysli Mongola, když před něj postavíte pokrm ze syrového masa, který ještě navíc v názvu hrdě nese přízvisko „tatarský“. V první řadě, z logických hygienických důvodů je tradičně v Mongolsku absolutně nepřípustná a kulturně vyloučená konzumace jakéhokoli nedokonale tepelně zpracovaného, nedejbože pak dokonce zcela syrového červeného masa. Proto si údajně nepotrpí ani na krvavý biftek (ačkoli, pokud vím, pojídat suši jim velké problémy nečiní). Dobrovolné požívání syrového masa se tedy v mongolském kulturním kontextu rovná lehkovážnému a krajně nezodpovědnému biohazardu. To je ale teprve první část problému.
Druhá, jak vás patrně již napadlo, spočívá v názvu pokrmu. Abychom dobře pochopili vztah Mongolů a Tatarů, které by možná leckterý našinec bez ostychu naházel do jednoho pytle, musíme si udělat miniaturní exkurz do dávné historie. Jak známo, mongolské a tatarské kmeny se odjaktěživa neměly rády a vytrvale spolu bojovaly. No, a víte, kdo byl otcem Čingischána? Otcem Čingischána byl jistý Jesügej bátar. A víte, co se přihodilo Čingischánovu otci Jesügej bátarovi? Jesügej bátar byl zavražděn. A kým že byl chrabrý Jesügej bátar zavražděn? No jistě, že právě zákeřnými Tatary! A jak že zákeřní Tataři Jesügej bátara sprovodili ze světa? Na hostině. Otrávili ho, dali mu do jídla jed!
Takže, prosím vás, pokud někdy budete chtít pěkně uctít nějakou mongolskou návštěvu, tatarákem raději ne. To, že si ho příliš nevychutná, je takřka zakódováno v její genetické výbavě. (Ledaže byste se chtěli pomstít za nějakou tu vařenou ovčí hlavu…)
Kostnice
V té druhé záležitosti jsem popravdě kulturní neocenění z mongolské strany předjímala, takže naplánování výletu právě do Kutné hory za účelem návštěvy Kostnice bylo ode mě tak trošku podlé, nebo spíš, byl to takový malý antropologický experiment. Chtěla jsem prostě vidět, jak se na to bude Badzo tvářit.
Myslím, že už jsem tuhle stránku mongolského světonázoru, týkající se citlivosti vůči záležitostem duchové povahy, nastiňovala v některých starších příspěvcích (např. tady nebo tady), nicméně si to znovu přehledně shrňme.
Mongolové jsou, vzhledem k tradičnímu pojetí oduševnělosti prakticky všeho živého i neživého světa, daleko citlivější k místům, kde lze z nějakého důvodu předpokládat výskyt duší či duchů. I cele moderní Ulánbátařané si uchovávají vědomí, že nečistým a neklidným místům, jako jsou hřbitovy či jiná místa věčného odpočinku, se člověk má zdaleka vyhýbat a nepřibližovat se k nim, pokud to zrovna není nevyhnutelně nutné. Je to riskantní, protože prodlévání na podobných místech vás může znečistit, v horším případě se na vás některá z entit může nalepit a zůstat s vámi, což vám následně přivodí nemalé problémy.
Podobně obezřetný přístup mají Mongolové (rozumějme ti bez zkušenosti s delším pobytem v zahraničí) ke starým historickým budovám. Jen si to představte, v tradičně kočovné kultuře lidé nemají ambice stavět domy, které přetrvají století. K čemu taky, s sebou si je neodvezete a v příštím životě vám taky nebudou moc platné. Celý Ulánbátar je postavem v podstatě ve 20. století. K nejstarším budovám patří, odhaduji, klášter Gandantegčinlin nebo Zimní palác Bogdgegéna. Nejstarší historie prvního z nich sice spadá až do 17. století, nynější nejstarší budovy jsou ale postaveny během 19. nebo na začátku 20. století. Druhý byl postaven na přelomu 19. a 20. století. Není tedy divu, že jsou tu za „staré“ považovány např. budova státní opery z 2. poloviny 40. let nebo činohry z konce let 50. Jak si pak člověk musí připadat, když se ocitne v historickém centru Prahy? Možná trochu jako v muzeu, zároveň ale shledává v přítomnosti tolika starých objektů i něco tísnivého.
Takže i já jsem si dovedla spočítat, že návštěva Kostnice bude tak trochu za trest. Kostel ze 14. století napěchovaný až po střechu ostatky 40 tisíc zesnulých, a to ještě ne pokojně, nýbrž v agónii morové epidemie a války, ne ponechaných klidnému věčnému odpočinku, ale vyskládaných do ďábelsky rafinovaných dekorací a vystavených na odiv proudům stovek tisíců všetečně fotografujících turistů ročně, to je vpravdě dost silná káva. Badzo se po návštěvě očividně necítil ve své kůži a jakž takž začal znovu komunikovat až asi po hodině a půl a jednom pivu.
Upřímně řečeno si myslím, že jiné národy možná nepotřebují až takovouhle nálož, aby si připomněly vlastní pomíjivost a smrtelnost. A nejspíš je i pravdou, že jsme si vůči jistým věcem vypěstovali určitou míru necitlivosti.
