Ulánbátar není mé rodné město. Nevyrostla jsem v něm, nežiju tady celý život, ba ani jeho větší díl. Žiju tady nějakých osm, i se studentskými stážemi možná něco přes devět let, což je dobrá polovina mého „dospělého“ života a dost na to, abych si k němu coby dějišti jisté části mé osobní historie vytvořila sentimentální vztah. K jeho místům, se kterými se pojí zážitky, dobré i zlé, každopádně moje a v nemalé míře dost intenzivní a signifikantní.
Continue reading “Konec starého Ulánbátaru aneb nomadické trable s konceptem hmotného dědictví”