Ulánbátar není mé rodné město. Nevyrostla jsem v něm, nežiju tady celý život, ba ani jeho větší díl. Žiju tady nějakých osm, i se studentskými stážemi možná něco přes devět let, což je dobrá polovina mého „dospělého“ života a dost na to, abych si k němu coby dějišti jisté části mé osobní historie vytvořila sentimentální vztah. K jeho místům, se kterými se pojí zážitky, dobré i zlé, každopádně moje a v nemalé míře dost intenzivní a signifikantní.
Jak si nejspíš mnozí z vás dovedou představit, Ulánbátar pro většinu „normálních“ lidí není a nebude láskou na první pohled. Postsovětská šeď, omšelý a začouzený industriál minulého století, téměř permanentní a vpravdě brutální dopravní krize, větší půli roku nejhorší smog jaký můžete na planetě zažít a nůžky nerovnosti rozšklebené tak, že už se takřka kloubí z pantů. Dlužno říci, že na vině nejsou ani tak Sověti, jako divoký kapitalismus, зэрлэг капитализм posledních dekád. Sověti tu, na místě křížení dávných kupeckých cest, náboženského a obchodního centra země, situovaného v malebném údolí řeky Tuul v závětří posvátných horských vrcholků, postavili docela pěkné město. Ještě na fotkách ze 70. let uvidíte čisté, široké třídy lemované stromořadími, spoustu zeleně a smysluplného veřejného prostoru. Dnes jsou ulice (především chodníky) v centru smrštěné na minimum nalepenou parazitoidní nástavbou kšeftů, ve vnitroblocích čtyř až pětipatrových bytovek vystřídala parky a dětská hřiště do nebes se tyčící nová zástavba, odsoudivší původní obyvatele k životu ve věčném šeru hlodavčích nor. Místo stromů dnes ulice lemuje téměř souvislá reklamní plocha, či spíše nekontrolovatelná a neskonale ohyzdná džungle poutačů, reklamních cedulí, plakátů a nápisů, bující na fasádách obrácených do ulic jako rakovina kůže, která však patrně nikomu příliš nevadí.
Aby nedošlo k mýlce, jak jsem již předeslala, osobně chovám k tomuhle městu dost intenzivní a veskrze pozitivní city, určitou nezanedbatelnou dobu mě formovalo a připadá mi fascinující jako málokteré jiné (viz mé nejranější dojmy zde). Právě proto – abychom se konečně dostali k jádru věci – mě silně zasáhlo jedno včerejší (pondělí 4. 11. 2019) zjištění. Mám vztek, je mi zle a hlavně strašně smutno… a to je jediný důvod, proč jsem tohle začala psát.
Až do začátku tohoto týdne jsem celému tomu humbuku nevěnovala přílišnou pozornost. Byla jsem zanořená do řešení svých žabomyších svízelů a, upřímně řečeno, mi to připadalo celé příliš absurdní na to, abych tomu přikládala velký význam. (Asi jako kdyby někdo vyhrožoval, že zbourá Národní divadlo. Nebo hanspaulský Hotel Praha… uvědomila jsem si dost opožděně svoji naivitu.) Podepsala jsem mechanicky petici proti demolici „většiny historických budov muzeí, divadel a knihoven v UB“ s fotografií řadu let chátrajícího Muzea dějin přírody, která mi před časem přistála ve schránce, přelétla pohledem titulky a výkřiky kolující po FB, ale nic z toho mě nepřimělo věnovat problému trochu víc pozornosti. Ze stavu zaprděného teplíčka ignorantství mě vytrhla až pondělní pochůzka městem, kdy jsem s hrůzou zjistila, že v samém centru města, na úpatí nové zástavby skleněných vysokopodlažních budov se smutně choulící dvoupatrová roubená chaloupka Muzea obětí politických perzekucí aka Gendenův dům už neexistuje a na jeho místě přibyly další za vlnitým plechem skryté sutiny neboli lukrativní stavební pozemek. Dům byl zbourán 7. 10. 2019.
Stavba všeobecně známá jako Gendenův dům byla postavena podle projektu německého architekta v roce 1930 pro Gendena Peldžida, který v letech 1932 – 1936 zastával úřad premiéra. V roce 1937 byl na základě vykonstruovaného procesu na Stalinův příkaz v Moskvě popraven, mimo jiné proto, že odmítal implementaci stalinistických čistek v Mongolsku. V roce 1993 v budově Gendenova dcera zřídila muzeum politických perzekucí, v jejichž rámci přišlo v Mongolsku o život 20 – 35 tisíc lidí, tedy údajně 3 – 5 % tehdejší mongolské populace. Dle slov Gendenova vnuka, ředitele Nadace P. Gendena a faktického majitele objektu, nejde o demolici, nýbrž nezbytnou rekonstrukci a navíc se prý jedná o „rodinnou záležitost“. Dům byl v havarijním stavu celkově nevyhovujícím požadavkům provozu muzea, které v posledních letech již prakticky nefungovalo. Na jeho místě má dle projektu vyrůst dvaadvacetipatrová kancelářská budova, v jejímž přízemí bude starý dům za skleněnou výlohou rekonstruován a nadále bude plnit funkci muzea.
Tato pozoruhodně koncipovaná a jistě velice výnosná památková péče proběhla v relativní tichosti ve srovnání s patrně daleko znepokojivější kauzou. Státní rozpočet na příští rok totiž odhalil položky nákladů na demolici čtyř neoklasicistních historických staveb, které významnou měrou konstituují současný charakter centra Ulánbátaru. Jedná se o Muzeum dějin přírody, Činoherní divadlo, budovu Státní opery a baletu a Národní knihovnu. První z nich měla být stržena k 31. říjnu, 21. října však soud nařídil pozastavení tendru na její demolici. Pokud je mi známo, zatím ještě stojí.
Muzeum dějin přírody, které veřejnosti nabízelo k shlédnutí mimo jiné úctyhodný soubor paleontologických nálezů a gigantických dinosauřích koster, je uzavřené od roku 2013, kdy Kontrolní úřad hlavního města shledal budovu v havarijním stavu a nevyhovující požadavkům na provoz muzea. Od té doby neprodyšně uzavřená a zcela neudržovaná stavba, registrovaná od roku 2015 jako architektonická památka a hmotné kulturní dědictví, utěšeně chátrá, dost možná v souladu se záměrem jistých zainteresovaných stran. Proslýchá se také, že i po tuto dobu dlouhodobý ředitel muzea nadále pobíral ze státního rozpočtu roční provozní náklady v řádech stovek milionů tugriků (tedy milionů korun), aniž by se s muzeem cokoli dělo. Nová, velká a moderní budova má vyrůst na jihu města, v údolí Ich Tengerín Am, jež je součástí pohoří Bogd Chán, jedné z nejstarších přírodních rezervací na světě (první záznamy o zákazu lovu zvěře a rozdělávání ohně na jeho území spadají až do 13. století). Na velmi atraktivním pozemku současného muzea, který se nachází v centru města v bezprostřední blízkosti Paláce vlády, má vyrůst nové, velké a moderní Čingischánovo muzeum. Uf. (Petici proti demolici můžete podepsat zde.)
Zastánci bourání z řad zástupců relevantních organizací mají jasno. Jde o veřejný zájem, budovy staré 50 – 60 let ohrožují zdraví osob a nelze je dále využívat, jejich historický význam není tak zásadní a budou přece postaveny znovu a lépe (na periferii). Experti ovšem o historické hodnotě budov nemají pochyb – v jejich architektuře se snoubí socialistická pompéznost s ryze mongolskými prvky, což nemá obdobu nikde jinde na světě. V řadě případů se jedná o díla vůbec prvních mongolských architektů, na výzdobě interiérů se podíleli ve své době nejvýznamnější mongolští sochaři a výtvarníci.
Tento problém jistě není pod věčným modrým nebem nic nového. Během posledních dvaceti let bylo v Ulánbátaru nenávratně zlikvidováno více než třicet architektonických památek, přičemž proces nabral na intenzitě především v průběhu poslední dekády. V roce 2011 byla neoprávněně zbourána roubená budova z roku 1907, která v letech 1918-19 sloužila jako ústředí tajného politického uskupení Dzüün chüré, vedeného Süchbátarem a Dendzenem. Ve stejném roce podlehl demolici i Dětský knižní palác ze 30. let. O rok později byly srovnány se zemí dvě ulánbátarské „Bílé brány“. Celá řada dalších budov pak byla negativně poznamenána přestavbou či novou zástavbou v jejich bezprostřední blízkosti. Mezi nejmarkantnější příklady patří domek premiéra Džigdžiddžava z 20. let, kolem něhož mezi lety 2016-18 vyrostla nejprve ocelová konstrukce a posléze přímo nad ním kancelářská novostavba. Brutálně poznamenán výstavbou nového obchodně-zábavního komplexu byl také slavný vyhlídkový památník Dzajsan na jihu města. Příkladů jsou desítky. V loňském roce se díky občanské iniciativě jen na poslední chvíli podařilo zachránit veřejný prostor Cerendordžovy ulice, oblíbené promenády mezi Státním obchodním domem a cirkusem, všeobecně nazývané „Fontána“. Na jejím místě mělo vyrůst další obchodní centrum, po vleklých tahanicích ji ale developer musel uvést do původního stavu. To je však bohužel spíše výjimka potvrzující pravidlo. Věci jsou v neustálém procesu – je to jen pár týdnů, co na střeše Hlavní pošty nahradila původní konglomerát antén nablýskaná věžička velmi čínského stylu, působící na staré budově jako příslovečná pěst na oko.
* * *
Dovolím si teď jistý myšlenkový odskok. Možná mě nařknete z konstrukce oslích můstků (samozřejmě i v Mongolsku velká část veřejnosti velmi dobře chápe hodnotu a potřebu zachování historických pamětihodností a velká část obzvláště starousedlých Ulánbátařanů nemá již pár generací s kočovným pastevectvím mnoho do činění). Přesto mě v souvislosti s mongolským přístupem k hmotnému dědictví neodbytně napadá otázka, zda v něm nějakou roli nehrají relikty kočovnické mentality. Jistě, pokud chcete se svým dobytkem efektivně kočovat a závisí na tom vaše živobytí, je ve vašem zájmu mít co možná nejméně hmotného majetku (více k tématu viz v mém příspěvku o současných svízelích kočovného pastevectví v Mongolsku zde). Potomkům pak kromě tisícihlavého stáda můžete odkázat starožitnou malovanou truhlu a nefritovou tabatěrku na šňupací tabák. Krajní minimalismus má své zásadní kulturní opodstatnění, byl zkrátka celá dlouhá staletí životní nutností a až do relativně nedávné doby nikoho nenapadlo, že by tomu mohlo být nějak jinak. Jasno bylo také v otázce vlastnění půdy. Jak můžete vlastnit něco, co si nemůžete odnést? Člověku nemůže nějaká země patřit, protože je to přesně naopak – člověk patří zemi.
Jak odlišné bylo uvažování Mongolů ještě před nějakými sto deseti, sto dvaceti lety překrásně dokládá slavný finský lingvista, odborník na altajské jazyky a diplomat G. J. Ramstedt ve svých pamětech Sedm cest na Východ, v nichž vypráví mimo jiné i o svých pobytech v Mongolsku na přelomu 19. a 20. a počátkem 20. století a svých disputacích s lamy i prostými pastevci. (Existuje-li český překlad, nepodařilo se mi jej najít, proto následující citaci překládám z mongolštiny.)
„… Nesmírně se podivili, když jsem na otázku, zda se v naší vlasti bydlí v plstěných jurtách, anebo dřevěných domech, odpověděl, že našinci žijí v domech kamenných. Plstěná jurta je obydlí s životností tří let, vzhledem k podmínkám kočovného života, sněhu a písečným bouřím. Dřevěný dům je oproti tomu přístřeší, které má dnes, a nejinak mělo i tehdy, potenciál vydržet možná i přes sto let, sdostatek na jeden celý lidský život. Co se však týče kamenných domů, jejich trvanlivost, jak velmi správně odhadovali Mongolové, čítá mnoho staletí. Mongolští lamové se mě proto tázali, kolikpak let že se vlastně lidé u nás dožívají. Na mou odpověď, že se dožíváme šedesáti až osmdesáti let, se překvapeně rozesmáli. Co je to za hloupost, stavět během tak krátkého života domy, které stojí tak dlouho? Cožpak nevíme, že člověk přece nemusí, ba ani nemůže pobývat na tomto světě věčně? ‚Náš nynější život je pouze dočasná zastávka, přechod do života příštího. Vždyť tento svět představuje toliko utrpení,‘ učí Mongolové. Proto je prý zcela zbytečné, aby si v tomto svém životě budoval člověk honosná sídla.“
Jinde zas jeden starý pastevec trval na tom, že Ramstedtovi, jak slušnost káže, musí jeho návštěvu oplatit:
„… Vyptával se proto, kolik koní je třeba na to, aby dojel do naší země a zase se vrátil zpět. Když jsem opáčil, že se tam na koni dojet nedá, podivil se: ‚Proč by to nešlo? Rozkládá se snad mezi vaší a naší zemí nějaká obrovitá písečná poušť? Pokud tam není sdostatek trávy pro koně, pojedu na velbloudu.‘ Trávy je tam dost, ale všechny louky a pastviny patří lidem, kteří na tom kterém místě žijí, řekl jsem mu. Všichni, kdo poslouchali náš rozhovor, se v úžasu ptali, zda to tedy znamená, že se lidé na západě živí travou. Oni sami ne, ale připravují seno pro svůj dobytek, vyprávěl jsem, Mongolům však nikterak nešlo na rozum, jak může nějaký člověk vlastnit zemi. Musel jsem jim říci, že si zemi kupujeme. To je ovšem přivedlo v úžas ještě větší a zajímali se, jak se to dělá, že si někdo koupí zemi. V jejich pojetí totiž, když si člověk něco koupí, ať už předmět nebo dobytek, znamená to, že si to odnese s sebou.
‚Když si s sebou půdu nemůžeš nikam odtáhnout, tak si ji přece nemůžeš ani koupit,‘ přeli se Mongolové. Vytrvalým dotazováním mne přiměli, abych jim vysvětlil, jak takový nákup pozemků probíhá. Když uslyšeli, že se musí uzavřít smlouva, jinými slovy vystavit písemný doklad, rozesmáli se na celé kolo. Slyšeli o tom, že Číňané dokáží pomocí lejster vykonat cokoli, třeba i sešvagřit se tím, že ožení dávno zesnulého syna. Že by se však prodávala země, a to tak, že jeden dostane peníze a druhý dostane lejstro, to jim připadalo jako čirý nesmysl. Jeden z Mongolů vyskočil a ukázal do nebe na vyšlý měsíc: ‚Tak si ode mě kup támhleten měsíc. Já ti vystavím lejstro, a ty mi za to dej peníze!’ utahoval si…“
* * *
Nezbývá než dodat, že i Mongolové si za posledních pár dekád osvojili umění obchodovat pozemky velmi úspěšně, obzvláště pak ti ve vysokých politických funkcích. Přijeďte se proto podívat do Ulánbátaru co nejdříve, protože za pár let už bude možná vyhlížet úplně jinak… Tak tedy, všechno nejlepší k letošním 380. narozeninám, Ulánbátare!
PS: Velmi doporučuji navštívit stránku evidující ulánbátarské památky ubheritage.mn, ačkoli je bohužel zatím jen v mongolštině.
