Proč mongolským pastevcům přestává kvésti pšenka

V prosinci loňského roku jsem byla jistou organizací požádána o zodpovězení anketní otázky „Jaké jsou překážky tradičního způsobu života mongolských kočovných pastevců?“ v rozsahu 1500 znaků. Termín pro zaslání odpovědi byl poněkud šibeniční, neboť jsem byla tázána coby last-minute-náhrada poté, co jim odpadl některý z kompetentních odborníků. Vzhledem k tomu však, že jsem už uvykla životu ze dne na den, ba z hodiny na hodinu, nevěřím na imaginární jistoty, změna je mým přítelem a flexibilita mé druhé jméno, souhlasila jsem a požadovaných 1500 znaků na dané téma přes noc sepsala. Protože jde reálně o značně spletitý problém, o kterém lze mudrovat dost zeširoka, byla moje první verze nejmíň čtyřikrát delší. Takže jsem pak další hromadu času strávila seškrtáváním a zjednodušováním, nejspíš až na samou hranici srozumitelnosti. Ale co už, hotovo a vyřízeno, zveřejněnou anketu jsem nikdy neviděla a žádná zpětná vazba se ani čekat nedala, tudíž to k řešení není. Ještě je tu však má první nezkrácená verze, a tak si říkám, když už jsem se po měsících vybičovala k nové blogovací aktivitě, proč ji nepoužít. Pokud vás tedy zajímá trocha nezávazného rozumování nad trpkým údělem mongolských pastevců, čtěte dál.   Pokračovat ve čtení “Proč mongolským pastevcům přestává kvésti pšenka”

Elektrikář

Na jaře jsme si vyměnili pokoje. Máme teď pokoj menší, ale s okny na jih a balkónem. Kytkám, kočkám i nám se tu líbí víc. 3×4 metry našeho ideálního mikrokosmu.

V našem novém malém pokoji nesvítí stropní světlo. Nesvítilo, do včerejška. Bývalý spolubydlící, který dřív malý jižní pokoj sdílel se současnou spolubydlící, nyní obývající náš bývalý severní pokoj, zfušařil stropní světlo, takže přestalo svítit a ze stropu i z objímky výhružně trčely nahé měděné dráty. Po zhruba půlroce života v malém jižním pokoji a tunění a kultivaci našeho nového soukromého mikrokosmu jsme včera povolali ELEKTRIKÁŘE. Pokračovat ve čtení “Elektrikář”

Mongolské Bohnice se jmenují „Žlutá skála“

„Šar chad“ – Žlutá skála, to jméno zná každý. Je tomu už dávno, co původní název čtvrti  na severovýchodním předměstí Ulánbátaru zobecněl ve svém přeneseném a dosti ponurém významu. Nevím o tom sice mnoho, ale mám pocit, že ani „Bohnice“ nemají tak děsivou pachuť. „Šar chad“ neboli Žlutá skála znamená v mongolštině “blázinec”.   Pokračovat ve čtení “Mongolské Bohnice se jmenují „Žlutá skála“”

Kluk na ulici

Šedý den někdy uprostřed listopadu. Je fakt hnusně. Sychravo, mlezivo, zataženo, pošmourno. Nejspíš neděle. Psa bys nevyhnal. Začíná zima. Začne, každým dnem. Letos brzy. Léto bylo suchý. A už v listopadu začíná nad ránem tahnout na čtyřicet. Jak to bude vypadat v lednu? Vždyť ještě ani nezačaly devítky. Pokračovat ve čtení “Kluk na ulici”

Kolo

Když jsem před deseti lety poprvé přijela do Města, cyklistika tu neexistovala. Kolo jste v ulicích neviděli, jak je rok dlouhej a pokud náhodou ano, určitě na něm nejel Mongol, ale nějakej dynamicky svištící free a cool zápaďák. Vidět v Ulánbátaru kolo patřilo do stejné kategorie rarit jako vidět v Mongolsku helikoptéru. Pokračovat ve čtení “Kolo”

Jak to začalo

Je zvláštní vracet se do vlastní minulosti. Nikdy jsem si kontinuálně nepsala deníček. Je to jako rozpomínat se na minulé životy. Něco se odehrálo. Možná. Nějak. Nebo taky ne, kdo ví. Vzpomínka je fikce. Malý dekadentní románek kterým si pečlivě obaluju ego.

Popravdě si většinu toho, co jsem si před bezmála deseti lety napsala po prvním příjezdu do Mongolska, vůbec nepamatuju. Každopádně, podle všeho se za těch deset let mnoho změnilo. Pokračovat ve čtení “Jak to začalo”