Char šar znamená mongolsky černý vůl. Vůl, šar, je tažné zvíře. Tahal a místy ještě tahá dřevěné dvoukoláky s nepravidelnými, nahrubo otesanými koly, jejichž historický původ dle předpokladů sahá do doby před čtyřmi tisíci lety. Tyto dvoukoláky se, stejně jako voli, za posledních osm set let prakticky nezměnily. Jen občas někdo dřevěná kola potahne starou pneumatikou.
Na kravských vozech se v minulosti přepravovalo všechno možné. Vozy tažené šesti až osmi zvířaty přepravovaly v týlu vojsk velkých chánů palácové jurty významných šlechticů. Jeden takový mongolský předobraz maringotky, luxusní jurta tažená hned dvaadvaceti voly, je dnes věrně vyobrazena na zelenkavé pětiset a modré tisíci tugrikovce, úctyhodných bankovkách s hodnotou cca šest, resp. dvanáct korun.
Vzhledem ke své konstituci a pomalosti (dodnes se používá příměr “jako kravský vůz.” Nicméně také se říká: “žiješ-li v pravdě, kravským vozem dohoníš zajíce.”), tedy vzhledem ke své pomalosti, byly vozy tažené voly užívány většinou na kratší vzdálenosti a tam, kde to terén dovoloval. Můžete si na nich představit poutníky přijíždějící do klášterního města Ich Churé, předchůdce dnešního Ulánbátaru. Anebo náklady zboží na trasách příhraničního obchodu s Čínou. S volským povozem se jistě během svých návštěv na dvoře velkých chánů – ve vzkvétajícím, multikulturním a multináboženském centru na hedvábné stezce, slovutném Charchorinu – setkali Vilém Rubruk, Plano Carpini, Oldřich Čech z Bordenone. Nebo Marco Polo, po kterém se dnes v oxymoronickém hlavním městě kočovníků jmenuje italská restaurace a strip bar.
Ponejvíce však voli po staletí a po generace přepravovali při pravidelném sezonním kočování za pastvou a podmínkami příhodnými pro to které roční období spakované jurty, rodinné oltáříky, truhly, nádobí… možná i nějaké ty duše předků. Kravský vůz je zkrátka stejně neměnná konstanta mongolské kočovnické kultury a historie, jako populární a všeobecně známá jurta.
Osm tisíc kilometrů někdy není taková překážka jako roztodivné konstrukty lidské mysli. Za dob Zlaté hordy to nebylo o moc dál než z centra impéria stepních chánů na jeho západní hranici. Můj černý vůl by vám rád dovezl ze srdce širé, vyprahlé středoasijské stepi do vlahé a žírné středoevropské kotliny něco málo místních výjevů a pozoruhodností. Pokusím se mu na hrb naložit trochu stepní vůně pelyňku a suchého vzduchu smíchaného s prachem. Pach zkyslého mléka čpící ze záňadří délů rozesmátých bezzubých venkovských stařenek, splývající vzadu na patře s chutí vařených ovčích hlav, chrupavčitých kopýtek a čerstvě vymiškovaných beránčích kulek. Škrábání v krku z cigaret ubalených do novinového papíru nebo letitou ohlazenost hracích ovčích hlezeních kůstek. Hvízdání horkého mikropísečku klouzajícího se po hřbetech písečných dun. Skřeky strak sedajících v průsmycích na uctívaná ova, grglání krkavců a tiché praskání kloubů sobích nožek. Šepot stepních bytostí skrčených za trsem trávy a staletími vyschlý, dutý smích číchsi předků… Například.
